Úsměv pomáhá. Kvitová doufá, že nejlepší sezóna kariéry ji teprve čeká

Jak byste zhodnotila uplynulých deset měsíců od nešťastných okolností, které se udály loni v prosinci?
Po tom všem, co se stalo loni, jsem za těch uplynulých deset měsíců hrozně ráda. Beru je pozitivně. Vyhrála jsem turnaj, což asi nikdo nečekal – ani já. To bylo na mé oblíbené trávě takové překvapení. Dobrý výsledek jsem zahrála i na US Open, takže sezónu hodnotím pozitivně a jsem ráda, že jsem zpátky.

Kdy se rozhodlo, že nemůžete startovat na WTA Elite Trophy v Číně?
Abych pravdu řekla, tak se ještě asi úplně nerozhodlo. Po sezóně, kdy bylo tak nějak jasné, že se do Ču-chaje nekvalifikuji, jsem zažádala o volnou kartu, tu ale nejspíš dostane Šuaj Pcheng. Ve výsledku tak pro mě sezóna asi opravdu skončila.

Nevadí vám to trochu? V Ču-chaji byste obhajovala titul, jste grandslamová vítězka. Navíc jste si prošla náročným rokem...
Myslím si, že za to úplně nemůže WTA, ale spíše organizátoři. Je to v Číně, takže dají volnou kartu čínské hráčce, což chápu. Kdyby pan Černošek dělal turnaj u nás, asi by kartu taky nedal Číňance – beru to spíše takhle. Ze začátku mě to trošku mrzelo, ale teď už ani ne. Říkám si, že takto brzy jsem sezónu ještě neukončila, takže se celou věc snažím brát z té pozitivní stránky.

Emočně muselo jít o velice náročné období. S čím vším jste se musela během roku vypořádat?
Prožila jsem toho hodně. Emoce, které jsem letos zažila, už mě doufám v takové míře nepotkají. Byl tam strach o to, jestli vůbec ještě pohnu prsty, jestli budu hrát tenis, jak ho budu hrát. Jestli se bude něco měnit, nebo nebude. Pramenily z toho samozřejmě i další věci, které jsem začala dělat mimo tenis. Začala jsem studovat školu, abych zaměstnala hlavu něčím jiným. Nakonec vše dobře dopadlo.

Zpět v tom tenisovém kolotoči to samozřejmě nebylo zpočátku úplně jednoduché, ale nakonec si myslím, že to dopadlo dobře. Cítím se zase jako normální tenistka, která jde na zápas bojovat.

Říkala jste si v nějaké fázi sezóny – třeba v Birminghamu nebo během US Open – že už jste to zase vy? Nebo jste stále cítila rezervy?
Rezerv je hodně, o tom by mohli mluvit trenéři. Hodnocení Birminghamu bych takto úplně nepojala, to spíše US Open. Tam jsem odehrála opravdu výborné zápasy, začala jsem se na kurtu cítit dobře a vrátila se i sebedůvěra. Byl to hodně povedený turnaj, hlavně pro psychiku.

V zápasech, ve kterých se vám tolik nedařilo, jste se často dívala do trenérského boxu. A často se vám na tváři rázem objevil úsměv...
Myslím, že úsměv by nás měl provázet po celou dobu. Tím, co se stalo, jsme si prošli všichni. To, že můžu vůbec hrát, bychom asi měli brát jako takový dar, a nedělat si hlavu z něčeho, co se zrovna děje na kurtu. Samozřejmě když se frustruji nebo se necítím úplně dobře, tak se mě tým snaží povzbudit, a na to úsměv pomáhá.

Jaký je aktuálně stav ruky? Kdy se můžeme těšit na zaťatou pěst?
Ruka se lepší. Pomalu, ale jistě, což je asi dobré znamení. Doktor ze začátku říkal, že to bude trvat rok až dva, než se ruka úplně ustálí. Do pěstičky mám ještě daleko. Nějaké prsty už jsou k ní blíže než ostatní, ale pořád to není ono. Doufám, že se to zlepší. Jizvy měknou, pohyblivost je lepší.

Občas si tím už ale přijdu trochu postižená (úsměv). Sedím někde na večeři a snažím se ruku rozhýbat… Pořád se s ní snažím něco dělat.

V čem vás v rámci herního projevu ruka nejvíce limituje?
Po US Open byly největší překážkou dvojchyby. Úderově nebo kondičně jsem se cítila dobře, bohužel mě zklamalo podání. Myslím, že takovou fázi už jsem v kariéře měla. Je to o trénincích, a zase tolik jsme toho neodtrénovali. Teď na to bude dost času.

Jaké byly nejemotivnější okamžiky uplynulé sezóny?
Asi návrat v Paříži. Pak vítězství nad Muguruzaovou na US Open a vyhraný titul v Birminghamu.

S jakou vizí půjdete do příští sezóny? Hodláte udělat za tou letošní tlustou čáru a hrát zase „ostrý“ tenis?
Nejsem úplně člověk, který by mluvil o velkých cílech. Plány si raději nechám pro sebe, ale budu doufat v to, že se ta tlustá čára udělá. Asi to nebude úplně jednoduché, na druhou stranu jsme tuhle zkoušku zvládli a teď se pojede nanovo. Budu mít čas se připravit a doufám, že nejlepší sezóna mé kariéry teprve přijde.

Kde budete trávit následující týdny?
Budeme v Monaku, na Kanárských ostrovech i tady, nějak se to prokombinuje. Budu hrát extraligu na Spartě a pak Brisbane, Sydney a Melbourne.

Prošla jste si mediálním kolotočem, každý chtěl vidět vaši ruku. Ochabovalo toto téma po vašem návratu na kurty, jak už si všichni zvykali, že jste zpátky?
Ochabovalo. Největší „čára“ za tou rukou přišla, když ji pan Kebrle ukázal veřejnosti. Od té doby vše utichlo a od US Open jsem nic kolem ruky nezaregistrovala. Jsem za to ráda, humbuk byl kolem toho veliký.

Pozitivní je určitě i to, že jste se po návratu nijak nezranila...
Je to velká práce trenérů, úplně mě nepřetěžovali. To byla alfa a omega od té doby, kdy jsem měla ruku v dlaze a mohla vůbec něco začít dělat. Hodně věcí jsem dělala pravou rukou. Tělo bylo najednou zvyklé na něco jiného a snažili jsme se vyvarovat větších zranění. Těch malých je vždy hodně, ale nic, co by mě vyřadilo z turnaje, nenastalo.

Řekla jste, že věříte v to, že nejlepší sezóna teprve přijde. Vážně už tedy nemáte ohledně ruky žádné pochyby?
Že je vše na dobré cestě, jsem se nejvíce přesvědčila teď na US Open. Předtím to bylo spíše o tom dostat se do zápasů, přeci jen jsem nehrála, takže klíčové a vypjaté momenty v zápasech nebyly zvládnuty nejlépe. Na US Open mi ale přišlo, že už to byla ta „stará Petra“. To mě trochu uklidnilo, vím, že to tam pořád je. Nějaký hendikep tam bude asi pořád, ale i s tím se dá hrát.

Co dalšího jste o sobě zjistila kromě toho, že jste schopna být pilnou studentkou?
Už asi nic, já nevím. (smích) Pořád platí to, co jsem říkala po Paříži. Věděla jsem, že na kurtu umím být bojovnicí, ale tohle bylo trochu jiné. Musela jsem bojovat jinak a to je asi to nejdůležitější, co jsem o sobě v tu danou chvíli zjistila.

Trenéři si pochvalovali, že jste se během rehabilitací naučila ještě větší pracovitosti...
Nemyslím si, že bych předtím nebyla pracovitá (smích). Bylo to trochu jiné, vše bylo dáno jasným programem, který musí proběhnout, abych se mohla vrátit zpátky. Při trénování tenisu se hodně věcí mění, jestli jsou bolístky, nebo nejsou, jestli jsem unavená, nebo nejsem. Když jsem pracovala na tom, abych se dostala zpátky se svou rukou, tak jsem samozřejmě koukala na to, jestli je unavená nebo oteklá. Program byl ale pořád víceméně stejný. Bylo to denně o stereotypu a odcvičených hodinách.

Budete klást větší důraz na první turnaje před grandslamem a žebříček, který by vám zajistil lepší nasazení pro Australian Open?
Asi víte, že já jsem žebříček nikdy moc neřešila. Nehodlám to měnit ani teď na začátku sezóny. Nějak bude. Tatínek mi vždycky říkal, že když chce člověk vyhrát, stejně musí porazit všechny. Ve finále je to tak asi jedno.

Může být vaší výhodou, že již neúspěchy na kurtu neřešíte jako něco, na čem stojí život?
Párkrát se mi to stalo. V zápasech, kdy bych jindy nadávala, jsem si řekla, že už jsem měla v životě těžší chvíle než nějaké prohrané utkání. Ale když už jsem zpátky, hraji a ne úplně se mi daří, tak zloba a neuspokojení tam jsou. Bez toho by to asi také nešlo. Když jsem na kurtu, chci bojovat a vymáčknout ze sebe to nejlepší. To je asi dobře, jinak bych se nevrátila a nehrála tak, jak jsem hrála.