To myslíš vážně?! Aneb práce rozhodčího není žádný med

Cesta trnavské rodačky k rozhodování utkání byla poměrně jednoduchá a vcelku logická. Petra totiž byla členkou tamějšího tenisového klubu Empire a tak má k bílému sportu velice blízko. „Cesta k roli rozhodčího byla poměrně jednoduchá. Hrávala jsem za trnavský tenisový klub a protože se v srpnu koná v Trnavě tenisový challenger a pořadatelé sháněli rozhodčí, byla jsem oslovena, zda bych nepomohla,“ popsala třiadvacetiletá Slovenka počátek své rozhodcovské kariéry.

Srpnový challenger figuroval v plánech Horákové několik let po sobě, pak však její kariéru sudí na několik let přerušilo studium. „V Trnavě jsem rozhodovala asi pět let v řadě, potom jsem však odešla do Spojených států studovat na univerzitu. Tím pádem už jsem se účastnit nemohla,“ uvedla Petra s tím, že termín turnaje se jí kryje s jejím každoročním odletem za oceán.

Příprava na samotný zápas není dle jejích slov nikterak náročná. „Víceméně se připravovat nemusím, to činím jen když úvodní utkání začínám na servise, to sleduji balónek už během rozehrávky před začátkem duelu. Jinak prostě přijdu a sleduju čáru,“ uvádí Horáková a pokračuje výčtem svých povinností během zápasu. „Mým hlavním úkolem je sledovat přidělenou čáru a hlídat, zda-li byl míč dobrý nebo skončil v autu.“

Finanční odměna za odřízený den na turnaji se liší dle kategorie turnaje, v případě velkého zájmu o soudcování se ale člověk může vypracovat. „Pokud je člověk nadšený a baví ho to, může si tím udělat slušnou kariéru. Co se týče peněz, tak to záleží na dotaci turnaje. Někde je to dvacet euro na den, jinde šestnáct, ale na větším turnaji se dá vydělat klidně i třicet euro denně,“ odhaluje Horáková finanční výhody plynoucí ze řízení zápasů.

Ke každému utkání patří také nespočet sporných momentů. Co je podle Petry na rozhodování nejtěžší? „Velice nepříjemné je, když je na jednom místě na kurtu více stop po míčku. Často se stane, že hráč schválně označí jinou stopu jen proto, aby získal bod. Umpirový sudí se sice může poradit s čárovým, ale nestává se to často,“ poukazuje slovenská sympaťačka na to, že ne vždy tenisté jednají v duchu fair-play a připomíná situaci z právě skončeného popradského challengeru. „Stalo se mi to zrovna tady (v Popradu). Hráč označil jinou stopu, umpirový sudí si mě nezavolal a já jsem s tím nemohla vůbec nic dělat. Přesto, že jsem věděla, že se jednalo o chybu.“ Mimo sporně označených stop se necítí sudí příliš komfortně ani v situaci, kdy proti nim stojí hráč s výborným servisem. Míček, často letící rychlostí daleko přesahující dvě stě kilometrů za hodinu, se velice těžko sleduje.

Nejednoznačné situace pak také mohou vést ke sporům přímo s hráči, což potvrzuje i studentka univerzity v Monroe. „Někteří tenisté jsou opravdu nepříjemní. Největší hádku jsem zažila na domovském challengeru v Trnavě, kdy jsem hráči odpískala footfault (přešlap čáry při podání) a on následně prohrál celý gem. Otočil se a začal na mě křičet, jestli to myslím vážně,“ popisuje Horáková asi nejtěžší moment své kariéry, který však brala s klidem.

Za dosavadní vrchol, tedy alespoň co se kariéry rozhodčí týče, považuje účast na Slovak Open, každoročně konaném challengeru v hlavním městě Slovenska. „V Bratislavě jsem většinou rozhodovala na baseline (základní čáře) a zůstala jsem až do samotného finále.“

Jak už jsme zmínili v samém úvodu, dostala se Petra k rozhodování zápasů díky tomu, že aktivně hrála tenis. A jak to s její kariérou, která začala již před sedmnácti lety, vypadá v tuto chvíli? „Po odchodu do Spojených států jsem reprezentovala svou školu v rámci univerzitních soutěží. Podařilo se mi dostat se mezi deset nejlepších hráček státu Louisiana a vyhrála jsem několik univerzitních titulů. Velice si vážím účasti na All American, kde jsem prošla do třetího kola, což byl pro mě úžasný výsledek,“ popisuje slovenská tenistka jen hrstku svých úspěchů ze Severní Ameriky. V poslední době však Horákovou přibrzdilo zranění ramene, kvůli kterému nehrála od loňského října a dokonce se musela podrobit operaci. Jak však sama dodává, její rekonvalescence se úspěšně blíží ke svému konci. „Před měsícem už jsem začala trénovat a vypadá to velmi dobře. V srpnu se vracím zpět do Ameriky, kde se pokusím dostat zpět na takovou úroveň, na které jsem byla před operací,“ představuje odhodlaně Petra Horáková své nejbližší plány s cílem opět soutěžit s těmi nejlepšími.