Porvali se s osudem a sklízí obdiv. Tenis vozíčkářů je pevně zakotven i na grandslamech

- Jan Vojkůvka

Život k nim nebyl zrovna přívětivý, přesto se dokázali postavit obrovské výzvě čelem a jsou schopni dělat to, co milují. Tenisté na vozíčku si za uplynulých několik desetiletí vybudovali velký respekt a obdiv nejen tenisových fanoušků, obdobně jako další sportovci, se kterými si osud nepříjemně pohrál.

Příběh je pokaždé jiný, touha však zůstává stejná. Ať už ochrnutí kvůli nemoci či následkem nehody, bez jedné či obou dolních končetin, všichni milují tenis a podřizují mu svůj těžce zkoušený život. Jejich cesta byla kostrbatá, dnes se však těší potlesku i na těch největších světových turnajích.

Američané, Australané, Japonci či Nizozemci. Stejně jako jiná sportovní odvětví, i vozíčkářský tenis má své velmoci a své superhvězdy. Od dob, kdy se pořádaly amatérské turnaje se vývoj sportu dostal na takovou úroveň, s níž přišla i doba profesionální organizace, získání prize money i velké popularity. Zasadily se o ní hvězdy jako David Hall, Šingo Kunieda, Ben Weekes, Esther Vergeerová či Jiske Griffiönová.

Těžká cesta ke hvězdám
Od roku 1976, kdy se Brad Parks zasloužil o zvýšení popularity vozíčkářského tenisu, až do roku 1988 čekali tenisté na kolečkových křeslech na chvíli, kdy jejich snaha získá i kýžené mezinárodní uznání. Průlom přišel na paralympijských hrách v Soulu, na kterých se prezentoval tenis vozíčkařů jako ukázkový sport. A roku 1991 se poprvé tento sport objevil na grandslamovém turnaji v New Yorku.

O rok později se vozíčkáři dočkali zařazení mezi paralympijské sporty a stále více pronikali do podvědomí světové veřejnosti. Jejich popularitě přispělo rovněž pořádání turnajů Masters, zdokonalení světového okruhu i zařazení na další grandslamové turnaje. V roce 2002 se premiérově představili na Australian Open a o pět let později započali tradici na antukovém French Open.

Pouze v Anglii dlouho čekali, než pustili vozíčkáře na své travnaté dvorce. Ale i zde se v roce 2016 dočkali a k radosti domácích se prvním wimbledonských šampionem stal Brit Gordon Reird.

Australská a nizozemská legenda
Tenis vozíčkářů výrazně proslavil Australan David Hall. Rodák ze Sydney ve svých šestnácti letech přišel o nohu poté, co ho v říjnu 1986 srazilo auto. Tenis miloval už od dětství a v lokálním tenisovém klubu byl ve svých 13 i 14 letech dvojnásobným klubovým šampionem. Od lásky ke sportu ho nemohla odradit ani vážná nehoda, po níž usedl na vozík.

První turnaj na kolečkovém křesle absolvoval v roce 1988 a začala se psát historie jednoho z nejlepších hráčů v historii tohoto sportu. Mezi profesionály vstoupil v roce 1993 a než roku 2006 ukončil svou bohatou kariéru, stal se světovou jedničkou v singlu i deblu. Ve dvouhře vyhrál 632 zápasů a jen 111 jich prohrál a na konto si připsal osm titulů z US Open a tři triumfy z Australian Open. Na paralympijských hrách získal zlato v Sydney 2000 a z her mezi lety 1996 a 2004 si odnesl ještě tři stříbrné a dvě bronzové.

Jeho úspěchy a odhodlání mu dopomohlo k obrovské poctě, když se v roce 2010 stal členem Australské sportovní síně slávy jako teprve třetí paralympionik v historii. Roku 2015 pak Halla uvedli také do Australské tenisové síně slávy.

Pokud mužské kategorii dominoval Australan Hall, směr ženského sportu vedla Nizozemka Esther Mary Vergeerová. Slavná nizozemská tenistka ochrnula v roce 1990 po náročné devítihodinové operaci, která ji měla pomoci s vaskulární myelopatií. Místo vyléčení však skončila na vozíčku.

Nešťastná událost v životě mladé Australanky, která od svých devíti let nemůže hýbat spodními končetinami, však nezanechala zášť. Naopak, Vergeerová se postavila čelem k nové výzvě a stala se historicky nejúspěšnější tenistkou na vozíčku.

Během kariéry prohrála jen 25 singlových zápasů, vybojovala 148 titulů ze dvouhry a 136 trofejí ze čtyřhry. V obou kategoriích byla dlouhodobě světovou jedničkou a na konto si připsala devět grandslamových titulů z Melbourne, šest z Paříže a šest z New Yorku. Ve čtyřhře pak přidala dalších 21 titulů a hned čtrnáctkrát v řadě ovládla turnaj Masters (1998 - 2011).

Stala se rovněž sedminásobnou paralympijskou šampionkou, která do své sbírky přidala jedno stříbro. Když v roce 2013 ve svých dvaatřiceti letech ukončila svou kariéru, zařadila se mezi nesmrtelné legendy svého sportu, který dokázala proslavit.

Japonský samuraj
Historii vozíčkářského tenisu neurčovali ovšem pouze Hall a Vergeerová.Mezi velké hvězdy se počítá i stále aktivní Japonec Šingo Kunieda či Nizozemka Jiske Griffiönová, jež vládla společně s Vergeerovou grandslamovým soutěžím ve čtyřhře.

Třiatřicetiletý Kunieda, jenž ochrnul kvůli tumoru na své páteři, dominoval tenisu vozíčkářů mezi lety 2007 a 2015, kdy byl po většinu času nejen světovou jedničkou, ale získal také 20 grandslamových titulů ve dvouhře. K nim přidal dalších 19 trofejí ze čtyřhry a celkem během své kariéry posbíral 101 titulů v singlu a deblu.

V současnosti je Kunieda osmým nejlepším vozíčkářem ve světovém žebříčku. Lídrem je Argentinec Gustavo Fernandéz, dvojnásobný grandslamový šampion, jenž zaznamenal za uplynulých 52 měsíců nejlepších výsledků ze všech, přičemž do rankingu se započítává nejlepších devět turnajů za rok.

Mezi ženami má podobnou pozici Jiske Griffiönová z Nizozemska, která se stala nástupkyní Vergeerové. Dvaatřicetiletá tenistka začala s tenisem ve svých devíti letech, ale ještě ve čtrnácti reprezentovala Nizozemsko na paralympijských hrách v Sydney jako basketbalistka.

Griffiönová, jež se narodila s vrozenou vývojovou vadou, společně s Vergeerovou získala šest grandslamových deblových titulů a po jejím boku nastartovala svou kariéru k zářné budoucnosti. Po odchodu slavnější Nizozemky se Griffiönová stala světovou jedničkou a získala čtyři grandslamové tituly ve dvouhře. Zlatá medailistka z paralympiády v Riu je aktuálně třetí nejlepší ženou světového žebříčku, přičemž lepšími jsou pouze Yui Kamijiová a Diede De Grootová.

Česká stopa
V současnosti je nejlepší českou tenistkou Ladislava Pořízková. Čtyřiačtyřicetiletá hráčka, jež trpí roztroušenou sklerózou, figuruje ve světovém žebříčku na 46. místě, přičemž nejvýše byla letos v červnu na 36. pozici.

Mezi muži pozici nejlépe umístěného českého tenisty hájí Michal Štefanů, který největších úspěchů dosáhl jako stolní tenista. Ve svém primárním oboru vybojoval dvě zlaté, dvě stříbrné a jednu bronzovou paralympijskou medaili. Vítěz ankety Zlatý kanár z roku 2010 drží na světovém tenisovém žebříčku 85. místo, přičemž v roce 2005 dokonce vystoupal na 30. příčku.

Jedenapadesátiletý tenista vyhrál během své kariéry 7 singlových a 15 deblových trofejí. Ve čtyřhře se nejvýše prosadil v roce 2002 na 24. místo světa.

Český vozíčkářský tenis výrazně proslavil Miroslav Brychta, bývalý sedmý hráč světa ve dvouhře a světová šestka ve čtyřhře. Český paralympionik, který už svou kariéru ukončil během dvacetileté kariéry dosáhl na 26 titulů ve dvouhře a přes 90 triumfů ve čtyřhře.

Mnoha titulů dosáhl právě po boku Michala Štefanů, během kariéry však ve čtyřhře vystřídal spoustu partnerů, s nimiž se prokousal i do finálových zápasů na grandslamech. K trofeji se však nedostal, to ovšem neplatí o turnaji Masters, na kterém v roce 2001 v deblu triumfoval společně s Martinem Legnerem.

Na paralympijských hrách Brychta v roce 2004 postoupil do třetího kola.