Barbora Strýcová: Antuku mám radši než dřív

Měnil se během vaší kariéry vztah k antuce?
Myslím, že poslední dva roky jsem začala mít antuku ráda. Možná je to tím, že mi můj kouč a kondiční trenér vysvětlili, jak se na ní hýbat. Takže mám určitě antuku radši než dřív.

Jak dlouho vám obvykle trvá, než si na ni zvyknete?
Potřebuju určitě týden. Je to něco úplně jiného, jiný pohyb, tělo je jinak unavené. Dobře se připravit na antuku je strašně důležité.

Je antuka v Praze, co se rychlosti týče, jiná než na ostatních turnajích?
Řekla bych, že je možná malinko pomalejší. Ale taky vždy výborně připravená. Loni se turnaj hrál v dubnu a kurty byly perfektní.

Pozorujete, že si pražský turnaj ve světě získal jméno?
Nedokážu říct, ale každá holka, která ten turnaj hrála, ho jen chválí. Skvělý tým lidí, o hráčky je perfektně postaráno. Celý turnaj je výborně organizovaný.

Vy na něm budete patřit mezi nasazené a tím pádem i mezi favoritky. Máte to radši, nebo je pro vás lepší, když se od vás nic nečeká a můžete překvapit?
Neberu to tak ani tak. Prostě hraju, jak nejlíp umím, a jestli jsem nasazená, nebo ne, na tom nic nemění. Jen mám výhodu, že se s těmi nejlepšími neutkám hned.

Na vašich zápasech budou asi vaši rodiče. Jakými jsou fanoušky?
Jestli tam budou, nebo ne, ještě nevím. Ale tipla bych si, že ano. Máma bývá tak nervózní, že se většinou radši nekouká. Jako fanoušek mi přeje úspěch ze všech nejvíc, jen to zkrátka nevidí (smích). Táta kouká, tenis ho baví, ale emoce nijak moc neukazuje. Takže můj tenis prožívají oba, jen každý po svém.

Máte radši, když po zápase nebo po tréninku můžete místo hotelu jet domů, nebo vás to může v něčem i negativně rozptýlit?
Samozřejmě jsem radši, kdy přijedu do svého. Vlezu do skříně, vezmu si na sebe, co chci, a nemusím vybírat ze dvojích kalhot (smích). Zkrátka jsem ve svém, doma, což je fajn.

Váš trenér Tomáš Krupa je docela svéráz, že?
Tvrdého trenéra mít musím, protože jinak jsem neovladatelná. Něco mi řekne a řekne to tak, že vůbec nemám šanci protestovat nebo kňučet. Nevadí mu, když třeba hodím raketou a hned na to zapomenu. Vadí mu, když na kurtu o něčem moc přemýšlím. To na mě i z tribuny zařve: „Přestaň!“ 

To se nesmí.
Nesmí, ale stejně zařve, protože ví, že je průšvih. Když si ho při zápase zavolám na kurt, řekne mi: „Tak co potřebuješ?“ Tím mě odzbrojí, že už ani nemůžu nadávat. „Kam to mám hrát?“ řeknu naštvaně a on v klidu odpoví: „Stačilo by na druhou stranu.“ Nebo prohraju set a on mi řekne: „To je trapný, co předvádíš.“ Strašně mě tím naštve. Jak se to vůbec opovažuje říct... Ale on ještě pokračuje. „Dělej něco, nebo to bude hrozná ostuda.“ A já pak opravdu zaberu.