Annika a Kristina jsou si podobné jako vejce vejci. Když spolu nastoupí ve stejném ohozu k zápasu čtyřhry, jen stěží byste je rozeznali. A sladit se jim podařilo i jejich hru, vždyť ve svém mladém věku postoupily až do čtvrtfinále. Porazit se jim podařilo například i český pár Tereza Valentová, Nikola Bartůňková. To už je slušný zářez.

Ostudu neudělaly ani ve dvouhře. Kristina obdržela divokou kartu do hlavní soutěže, kde nasbírala cenné zkušenosti v prvním kole. Její sestra se pak do úvodní rundy prodrala až z kvalifikace.

Ve třinácti máte za sebou svůj první juniorský grandslam v kariéře. To musel být obrovský zážitek, že?
A: Je skvělé tady být, odehrály jsme skvělý turnaj. V singlu i deblu.
K: Ve třinácti hrát grandslam? To je prostě super! Už jenom vidět všechny ty profíky, stýkat se s nimi, hrát na těchto krásných kurtech… Moc si toho vážím.

Američanky z Kalifornie, které mluví plynulou češtinou. Jaký je váš životní příběh?
K: Z Česka máme celou rodinu, v USA jsme narozené jen my dvě. Jazyk umíme odmalička, rodiče na nás mluvili pouze česky. My na ně anglicky, přišlo nám to divné, nevěděly jsme proč. Všude jinde jsme slyšely jen angličtinu! (směje se)

V jakém jazyku přemýšlíte?
Obě: Anglicky!
A: I na kurtu mluvíme anglicky, táta nás ovšem koučuje v češtině.

Jak často do Česka jezdíte? A jaký k němu máte vůbec vztah?
A: Moc se nám tam líbí! Nejraději máme Hradec Králové, odkud pochází naše maminka. Snažíme se tam létat co nejčastěji, abychom se viděly s rodinou. Babička s dědou totiž už nemohou moc cestovat.
K: V USA jsme se narodily, takže se tu cítíme přirozeněji, známe to tu. Česko je pro nás druhým domovem, obzvlášť k prarodičům se vždy těšíme. Táta jednu dobu přemýšlel, že bychom se tam přestěhovali. Kvůli tenisu, abychom mohly hrát s kvalitnějšími tenistkami. Nyní trénujeme v Orlandu na Floridě, kde je to taky úžasné.

Upřímně nevím, jestli bych poznal, že nejste rozené Češky…
A: Všichni se ptají, jestli jsme vůbec Američanky. Občas nám ještě vypadne nějaké slovo, tak ho nahradíme anglickým.

Máte nějakou oblíbenou českou tenistku?
K: Známe se se sestrami Plíškovými. Je to super, víme, jak se připravují na zápasy a jak trénují. Dost nám to pomáhá. Když máme čas, tak je sledujeme a fandíme jim.

Dvojčata a dvojčata! Stejně jako Plíškovy, i vy nedáváte na kurtu emoce příliš najevo.
K: (směje se) Přesně tak! Na kurtu se snažíme nedávat najevo negativní emoce. A když nemůžeme dát pozitivní, tak radši…
A: …nic! (směje se) Nicméně mimo kurt chceme být pozitivní a veselé.

Je někdo další, ke komu tenisově vzhlížíte?
A: Asi k Alexanderu Zverevovi. Ani nevím, proč…

Protože je hezký?
K: (směje se)
A: Ne! To ne. (směje se) Líbí se mi, jak hraje. Je vysoký, přesto se na kurtu dobře pohybuje.
K: Taktéž Zverev. Mezi ženami Sabalenková, přijde mi super, jak se rve o každý míč. Chtěla bych mít na kurtu taky takový zápal.

Ve třinácti letech jste zanechaly na juniorském US Open výraznou stopu. Kam byste to chtěly jednou dotáhnout?
A: Být nejlepší na světě! Kdybychom se obě dostaly do TOP 5, bylo by to úplně super. Hlavně si to užívat, ideálně hrát pravidelně grandslamy. A procestovat svět.

Hrát pod českou vlajkou by vás nelákalo?
K: Když jsme začaly hrát větší turnaje, tak se nás táta zeptal, koho bychom chtěly reprezentovat. Úplně jsme nevěděly, musely jsme si to rozmyslet. Nakonec padla volba na USA, přeci jen v Česku zase tolik času netrávíme.

Michal Hladký, foto: IG – aktenistwins