Příběhy extrémního vyčerpání, díl 1.: Heroický výkon sedmnáctiletého Changa proti Lendlovi
Tenis je fyzicky hodně náročný sport. Hraje se v zimě i horku, zápasy se mnohdy mohou velmi protáhnout a oproti kolektivním sportům není nikdo, kdo by vás vystřídal. Tenisté musí často bojovat se zraněními či s únavou, která mnohdy může být až extrémní. V novém seriálu se podíváme na příběhy extrémního vyčerpání na tenisových kurtech.
![](/upload/article/top/thumbnail/watermarked/776_518/1678383643_Ewrk50FXAAIESqJ.jpg)
Psal se rok 1989. Tenisový svět se tehdy teprve učil jméno Michaela Changa, který se začínal prosazovat mezi profesionály. Rodák z Orange County byl sedmnáctiletým supertalentem, trochu nižší vzrůstem, ale o to větší svým herním stylem a schopnostmi.
Na Roland Garros v daném roce dosáhl na největší úspěch kariéry, když získal svůj první a zároveň poslední grandslamový titul. Když do Paříže přijížděl, ani zdaleka netušil, že se v 17 letech zapíše do historie. O rok dříve sice vyhrál domácí turnaj Grand Prix (předchůdce ATP, pozn. redakce) v San Franciscu, ale na French Open mezi favority rozhodně nepatřil.
Díky svému žebříčkovému postavení se dostal na turnaj jako patnáctý nasazený a vyhnul se zpočátku největším favoritům, ale už v osmifinále jej čekala světová jednička Ivan Lendl. Proti tehdy ještě československému tenistovi (žil v Americe, ale Spojené státy začal reprezentovat až od roku 1992, pozn. redakce) si sáhl doslova na dno, fyzicky zcela odešel, ale přesto dokázal vyškrábnout poslední zbytky sil a senzačně duel otočil. Prošel do čtvrtfinále po vítězství 4:6, 4:6, 6:3, 6:3, 6:3.
Duel trval přes čtyři a půl hodiny a Chang si prošel peklem. V průběhu čtvrtého setu jej začaly trápit křeče. Tělo začalo stávkovat a bolesti, které prožíval, si asi nedovedeme představit. Záchvaty křečí jej ale zastavit nedokázaly. Přestože přiznal, že po srovnání na 2:2 na sety zvažoval odstoupení z utkání. „Cítil jsem neuvěřitelné přesvědčení ve svém srdci, že se nesmím vzdát,“ řekl zpětně.
Nevzdal se a dotáhl senzaci až do cíle.
Chang nebojoval jen s kvalitním soupeřem v podobě Lendla, ale především se svým tělem. Kvůli zmíněným křečím si dokonce ani při krátkých pauzách před výměnami stran nesedal a zůstával stát. Obával se, že by se už nemusel postavit. Při každé příležitosti pojídal banány a pil hodně vody. Svému zdravotnímu stavu také uzpůsobil taktiku. Hrál vysoké údery, tzv. kopce či měsíční koule, čímž Lendla dost frustroval. Na československého hráče totiž tato strategie platila. V jednu chvíli ho dokonce Chang zaskočil podáním spodem a jinak vyrovnaný Lendl zcela ztratil nervy a začal nadávat.
Ještě horší chvíle pro Lendla ale teprve přišly. Chang, i přes obrovské bolesti, dokázal v pátém setu vybojovat vedení 5:3 a šel na return s tím, že potřebuje co nejrychleji utkání zakončit. Při mečbolu pak nastala situace, která se zapsala do dějin tenisu jako kuriózní, ale zároveň legendární.
Lendl pokazil první podání a Chang se vypravil proti druhému servisu až takřka k servírovacímu koridoru. Publikum se začalo smát a Lendl si myslel, že se mu diváci vysmívají. Nechal se zcela rozhodit. Pokazil i druhé podání. Dvojchyba! Chang se zhroutil na kurt, jako by už nedokázal vůbec stát na nohou. Adrenalin opadl, extrémní únava bojovala v Changově nitru s eufórií z vítězství a Američan se rozplakal.
Už jen postup do čtvrtfinále byl pro sedmnáctiletého tenistu ohromným úspěchem. O pár dní později se pak stal nejmladším mužským vítězem grandslamového turnaje v historii.
Cesta za tímto triumfem byla trnitá a bolestivá. Kariéra Changa následně zcela zářná. Byť další grandslam do sbírky nepřidal, byl ve finále Australian Open a US Open, získal dalších 33 titulů na okruhu ATP a v září 1996 vystoupal dokonce na druhé místo světa. V roce 2008 byl uveden do Síně slávy.