Být součástí týmu sester Fruhvirtových je pro mě skvělá zkušenost, říká Ondřej Krstev
PŮVODNÍ ZPRAVODAJSTVÍ Z MELBOURNE – Jedním z členů týmu sester Fruhvirtových je pětadvacetiletý Ondřej Krstev. Donedávna aktivní hráč se domluvil s Hynkem Fruhvirtem na spolupráci a od loňského léta je sparing partnerem obou talentovaných sester Lindy a Brendy. Svůj poslední turnaj odehrál loni v červenci a další zápasy na okruhu ITF už nejspíš nepřidá.
Rozumím tomu správně, že jste definitivně ukončil vaší hráčskou kariéru?
Chápete to správně. Mám za sebou dvě operace kolene. Rekonvalescence trvala dva roky a pak jsem se rozhodl, že už vrcholový tenis hrát nebudu, protože by to znamenalo pro koleno velké zatížení.
Ještě loni jste odehrál jeden turnaj ve slovinské Litiji. Byla to pro vás rozlučka?
Tehdy jsem to tak nevnímal. Chtěl jsem to v té době ještě zkusit, ale koleno mě opravdu omezovalo. Za normální situace je celkem v pohodě, ale když jsem třeba pět hodin denně naplno makal, tak mi to pořád trochu otékalo a bolelo to a nebyl jsem prostě stoprocentně připraven. Nevím, zda bych byl schopný se vrátit za těchto podmínek do kondice, ve které jsem byl před zraněním. Definitivně jsem svoji kariéru ukončil až ve chvíli, kdy se naskytla před čtyřmi až pěti měsíci možnost spolupracovat a hrát se sestrami Fruhvirtovými.
Jakou roli máte v týmu u sester Fruhvirtových?
Jsem jejich sparing partner. Občas se jim snažím i poradit, ale moje hlavní role je, že s nimi hraju.
Jak vás tahle spolupráce naplňuje?
Jsem moc spokojený, protože to jsou pro mě super zkušenosti. Baví mě to s nimi. Holky hrají výborně a můžu se tu hodně naučit. Kdybych neukončil kariéru, tak pochybuji, že bych se třeba do Austrálie podíval, takže to určitě bylo dobré rozhodnutí. Samozřejmě mě mrzí, že už aktivně nehraju, ale nedá se nic dělat.
Brenda postoupila z kvalifikace do hlavní soutěže, Lindu tu čeká dvouhra i čtyřhra. Prožíváte hodně jejich zápasy?
Holkám samozřejmě přeji, aby vyhrály, takže jsem trochu nervózní. Když se vyhraje, je pak dobrá nálada v týmu a to je přece přesně to, co chcete. Je neskutečné, co obě holky už v takhle mladém věku dokázaly a co ještě můžou dokázat. Klobouk dolů před nimi.
S kým z obou sester jste na turnajích strávil více času?
Jezdil jsem zatím většinou s Brendou. Nebyl jsem s ní v Jižní Americe, ale cestoval jsem s ní na turnaje do Itálie, Německa či Maďarska. Brenda má neskutečnou vůli a je obrovská bojovnice. Je hodně silná po mentální stránce, proto je schopná už vyhrávat i mezi dospělými.
Pojďme se ještě vrátit k vaší kariéře. Dokázal jste během ní porazit řadu kvalitních hráčů, namátkou Karaceva, Lehečku, Rodionova, Hernycha, Ofnera nebo Maroszána. Hodně z nich teď hraje tady v Austrálii. V mládežnických kategoriích jste porazil Huberta Hurkacze. Které vítězství pro vás znamená nejvíc?
Asi nejvíc pro mě znamenala výhra nad Karacevem, kterého jsem porazil ve Valašském Meziříčí. Byl to pro mě strašně těžký zápas. Už tehdy mi bylo jasné, že Karacev tenis hodně umí a že je to výborný tenista. Že ale za dva roky po tom zápase postoupí do semifinále Australian Open a bude čtrnáctý na světě, to mě v tu dobu nenapadlo. Vážím si i dalších vítězství. Kluci dělali asi něco líp, hodně se za tu dobu zlepšili. Na jednu stranu mě mrzí, že tu nemůžu hrát jako jiní moji vrstevníci, třeba Zverev s Rubljovem, ale klukům úspěch přeju. Každý nemůže být takhle dobrý, ve stovce nemůže být více než sto hráčů.
V jaké době jste měl největší formu?
Nejlepší formu jsem měl určitě v době, než začal řádit koronavirus. Tehdy mě tenis hodně bavil, hrál jsem dobře a zlepšil jsem se v zápasech i po psychické stránce. Byla fakt škoda, že se tenis najednou prakticky zastavil. Pak přišly operace kolene…
Dvakrát jste postoupil do semifinále turnaje ITF v Segedínu a v Milovicích, dvakrát jste na zmíněném okruhu vyhrál čtyřhru. Jakého úspěchu si ceníte ve své kariéře nejvíc?
Mezi muži jsem asi nedosáhl úplně zářných úspěchů, měl jsem trochu větší očekávání, než jsem dokázal naplnit. Nemám asi úplně jeden turnaj, na který vzpomínám nejvíc a kde jsem dosáhl velkého úspěchu. Cením si svých výkonů na mistrovství Evropy do 14 let, kde jsme s Mirdou Chybou byli druzí, což byl tehdy velký úspěch.
Nejvýše na světovém žebříčku jste byl na 702. místě. Kde jste viděl svoje možnosti?
Kdybych nevěřil, že se nemůžu dostat někam ke 100. místu, abych si mohl zahrát grandslamy, tak bych to asi nehrál. Nemyslím si, že 700. místo je můj strop nebo limit, ale co se dá dělat.
Procestoval jste s tenisem velký kus světa. Kde se vám nejvíc líbilo a na co budete nejvíc vzpomínat?
Tady v Austrálii se mi hodně líbí. Vidět grandslam je velký zážitek a tenhle turnaj je famózní. Je skvělé tady být a vidět to. Je super, že tu můžu vidět velké hráče, jak trénují. Je tu úžasná organizace a hráči tady mají perfektní servis.
Když si promítnete celou vaši kariéru, jaké byly hlavní důvody, proč se vám nepodařilo na žebříčku vystoupat výše?
Myslím si, že v časech, kdy jsem byl junior, mohla být moje pracovitost daleko větší. Všichni mi to říkali, ale tohle si člověk bohužel sám uvědomí často až ve chvíli, kdy je pozdě, a pak už je těžké to dohánět. Ti dobří makají odmala a vlak jede hodně rychle. Když vám ujede, už je strašně těžké ho dohnat.
Jednou se chcete věnovat trenéřině. Chtěl byste radši trénovat kluky nebo holky?
Zatím na tu otázku neumím úplně odpovědět. Dovedu si představit, že to občas může někdy těžké, když mají třeba holky špatnou náladu. U kluků je zase daleko těžší se prosadit. Ta konkurence je tam obrovská. Mám ještě málo zkušeností k tomu, abych vám jednoznačně odpověděl.