V pátečním utkání o bronz porazili Daniell s Venusem americkou dvojici Austina Krajiceka a Tennyse Sandgrena 7:6, 6:2. Výhra v Ariake Tennis Parku to byla pro oba sladká, pro Daniella však měla příchuť samotného zlata.

Po skončení zápasu se v něm bouřily emoce, úspěch své dvojice i oplakal. A v rozhovoru pro novozélandský deník 1 NEWS přiznal, že první okamžiky po vítězství byly zdrcující.

„Jen myšlenka, že můžeme přivézt domů medaili a vědět, jaké oběti se kvůli tomu udělaly. Nejen ode mě, ale i od mé rodiny, přátel, mé manželky, oběti, co se dělají už 20 nebo 25 let,“ vyprávěl Daniell, pro nějž cesta k na jeden z tenisových vrcholů v podobě olympijské medaile začala už v dětství.

„Když Mike trefil poslední volej, a já si uvědomil, že je konec a přivezeme placku, všechno to ve mně bouchlo. Mám za sebou pár těžkých měsíců na okruhu a vybojovat takový životní úspěch je něco neskutečně výjimečného. Nemohu se dočkat, až se o to podělím se všemi, které miluji,“ zářil Daniell, jenž se s Venusem postaral o vůbec první novozélandskou medaili v historii olympijského tenisu.

Co se těžkých měsíců na okruhu týče, hovořil zejména o nevalných výsledcích spolu s Philippem Oswaldem, se kterým hrál pravidelně od roku 2019. Po Wimbledonu se nakonec tato dvojice rozpadla a Daniell v tu chvíli přemítal nad svou budoucností.

„Poprvé za posledních deset let jsem přemýšlel nad tím, jestli není čas pověsit raketu na hřebík. A najednou se z těch myšlenek prodere na povrch fakt, že nám na krku visí tohle,“ ukazoval na svou bronzovou medaili. „Je to neuvěřitelně zvláštní,“ dodal se smíchem.

A s úspěchem rázem přišla opět chuť dál bojovat na okruhu a vylepšit své 50. místo na deblovém žebříčku...

Jan Vojkůvka, foto: Twitter: ITF

Marcus Daniell Michael Venus