Rozhodčí na Prague Open miluje český smažák. I fanoušky máte skvělé, pochvaluje si

Možná jste to jméno ještě neslyšeli, při sledování tenisových zápasů se s ním ovšem budete setkávat stále častěji. Rumunská rozhodčí Raluca Andreiová se začala věnovat své práce zprvu na amatérské úrovni. Tenis, který měla v krvi od dětství, ji však okouzlil natolik, že se rozhodla být profesionálkou.

V květnu minulého roku dokončila školu v Hamburku, kde obdržela bronzový odznak pro umpirové rozhodčí. A úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Byla nominována jako lajnová umpirová rozhodčí ke dvěma grandslamovým finále, byla pozvána na Turnaj mistryň do Singapuru a jako první Rumunka v historii byla i při mužském Turnaji mistrů v Londýně.

„Z koníčku se stalo mé hlavní zaměstnání. Nikdy bych neřekla, že budu rozhodčí na plný úvazek, ale právě to teď dělám,“ smála se v rozhovoru pro Tenisový svět.

Jak si užíváte J&T Banka Prague Open?
Tento týden začal dost složitě, protože moc pršelo a nemohlo se hrát. Ale teď svítí sluníčko a začali (rozhodčí) jsme si zápasy užívat. Je to moc pěkný turnaj.

Celkově se vám na turnaji v Praze líbí? Je to největší turnaj v České republice, chodí hodně fanoušků... Můžete to z vaší pozice vůbec vnímat?
V Praze na turnaji jsem poprvé. Je to něco úžasného. Je tu doslova přeplněno, chodí se dívat spousta lidí. Je příjemné cítit českého ducha. Chodí povzbuzovat své oblíbené hráčky a je hezké sledovat, jak si užívají zápasy, stejně jako si je užíváme my.

Jak vnímáte české fanoušky z vašeho pohledu rozhodčí? V některých zemích jsou třeba problémy s tím, že je publikum moc hlasité... Co si myslíte o českých fanoušcích?
Jsou skvělí. Respektují hráčky. Vědí, kdy mohou fandit a kdy naopak nesmí. Mám pocit, že během turnaje nebyl vůbec žádný problém. Myslím, že čím víc by jich bylo, tak tím lépe. Publikum je skvělé a ví, jak se při zápasech chovat. Ví, kdy musí potichu sedět, i kdy se mohou pohybovat. Jsou plně vzdělaní. (smích)

A jak se vám líbí v Praze? Říkala jste, že na turnaji tu jste poprvé, ale město už jste někdy navštívila?
Byla jsem v Praze na pár dní loni v listopadu. Je to krásné město. Vždy, když máme čas, tak se ho snažíme využít. Jdeme se podívat po městě, nebo si dát večeři do nějaké doporučené restaurace. Pochutnáváme si na českém jídle, takový smažený sýr mám opravdu ráda. (směje se)

Jak tu bydlíte? Máte každý rozhodčí vlastní hotel, nebo zůstáváte pohromadě?
Všichni rozhodčí, umproví rozhodčí a supervisor jsme spolu v hotelu Expo, který je odsud kousek. Jsme pohromadě, takže jsme schopní spolu třeba něco naplánovat a občas si uděláme nějaký program.

Jaký je váš každodenní program?
Když začínáme na začátku týdne, kdy se hraje spousta zápasů, tak vstáváme, respektive máme snídani, kolem osmé. Zápasy pak začínají v deset či v jedenáct hodin dopoledne. Jak týden ubíhá, tak začínáme trochu později, takže ráno je trochu víc času. Obvykle jsme celý den v areálu, čekáme jestli třeba nezačne pršet, nebo jdeme na kurt na zápas. V průměru máme dva zápasy za den.

Panuje mezi rozhodčími přátelství, nebo se vyskytují nějaké rivality jako mají například tenisté?
No, naše kolegy vidíme více, než naše rodiny. Jsme přátelé. S někým si člověk víc sedne a vychází s ním lépe. Co se týče rivality, o té se mluvit nedá, protože se snažíme spíš navzájem podporovat a pomáhat si. Mluvíme o nejrůznějších situacích, co nastanou na kurtu a snažíme se poučit. Máme přátele, co se díky práci stávají druhou rodinou. (usmívá se)

Jak často se vracíte do Rumunska? Kolik dní, týdnů, nebo měsíců ročně trávíte doma?
Moji rodiče (žijí v Rumunsku) na mě asi teď nejsou moc pyšní, protože mě tento rok ještě neviděli. (směje se) Doma jsem byla jen pár dní, než jsem přijela do Prahy. Žiji v Mexico City, kde jsem tak půl roku, nebo možná méně. Hodně cestuji během evropské a letní sezony, a i když jsem v Evropě, tak jsem vážně ještě nebyla doma u svých rodičů nebo u sestry.

Pracujeme a cestujeme opravdu hodně, nějakých 30 nebo 35 týdnů ročně, takže je to složité. Ale snažíme se si to užít, co nejvíc to jde.

Proč zrovna Mexico City?
Pochází odsud můj přítel. A zjistili jsme, že je pro mě snazší se naučit španělský a jít tam, než aby on šel se svou prací do Rumunska. Teda prozatím. Nikdy nevíte, co bude. (směje se)

Proč jste se vůbec rozhodla vybrat si práci rozhodčí?
Jako dítě jsem hrála tenis. Sice ne moc dlouho, ale moje sestra ano a pořád ještě trochu hraje. Myslím, že to byla čistě vášeň pro tento sport. Tenis byl součástí naší rodiny od mého dětství. Začala jsem dělat na turnajích v Rumunsku čárovou rozhodčí a byla to docela zábava. Pak jsem si zkusila dělat umpirovou rozhodčí, mohla jsem díky tomu navštívit různá města a být součástí atmosféry turnajů. A z koníčku se stalo mé hlavní zaměstnání. Nikdy bych neřekla, že budu rozhodčí na plný úvazek, ale právě to teď dělám.

Co byste jako rozhodčí vypíchla jako svou největší zkušenost?
Snažím se užívat si každý turnaj po celý rok, ale když se dostanete na grandslam, je to úplně jiný pocit. Víte, že tam jste, protože tam máte být. Minulý rok jsem byla jako čárový rozhodčí při ženském finále Roland Garros. To byla jedna z mých nejlepších zkušeností. Víte, že se vám všechna tvrdá práce vyplatila. Také jsem byla součástí ženského finále na US Open. Řekněme, že když odvádíte ze sebe to nejlepší, dostáváte lepší příležitosti a získáváte lepší zkušenosti.