V osmnácti dostal mrtvici a upadl do kómatu. Teď mladý tenista chystá svůj návrat

Grnčarov ve svých teprve devatenácti letech prožil děsivé chvíle poté, co ho zasáhla mozková mrtvice, kvůli níž upadl do bezvědomí, ve kterém byl dlouhého půl roku. Rodina mladého tenisty trpěla v nejistotě a zažila obrovskou úlevu, když se jejich syn po nekonečných měsících strachu probral.

Radost následně pokazilo velké zklamání. Darko Grnčarov ani přes tragickou událost nezapomněl na svůj milovaný sport, a i když ho čekala dlouhá rekonvalescence, toužil se opět jednou postavit na kurt. Doktoři však prohlásili, že je vysoká pravděpodobnost, že si tenis už nezahraje.

Darko propadl depresím, ale svůj boj nikdy nevzdal.

Čekal ho profesionální debut
Darko Grnčarov se narodil v makedonském Skopje a během dětství obdivoval hru sester Williamsových, Rafaela Nadala, či Novaka Djokoviče. Život bez sportu, a konkrétně tenisu, si nedokázal představit. Jeho strýc Atanas, který společně s jeho otcem Nikolou hráli profesionálně fotbal, mu ve čtyřech letech koupil jeho první raketu a o osudu malého Darka bylo rozhodnuto.

Zatímco tenisově rostl, dostal příležitost si zatrénovat s takovými hráči jako byli Viktor Troicki, Gilles Simon nebo Robin Haase. A v prosinci 2015 se konečně dočkal. Měl absolvovat svůj profesionální debut na turnaji futures v Turecku.

Když se připravoval na svůj první zápas, svou daň si vybrala tvrdá dřina na kurtu i v tělocvičně. „Dostal jsem mrtvici na pravé straně mozku,“ řekl exkluzivně v rozhovoru pro britský deník Metro. „Den poté jsem se na dvě hodiny probral a jediné, co si pamatuji, je můj křik, protože mě strašně bolela hlava. A pak už si pamatuju jen probuzení po šesti měsících,“ popisoval Grnčarov.

Touha po návratu
Teprve dvacetiletý mladík mohl být šťastný, že se z půlročního kómatu probral. Ale zároveň se obával, co si pro něho osud ještě připraví. „Několik měsíců jsem nemohl chodit a přišel jsem o sluch v pravém uchu. Navíc mi řekli, že už nikdy nebudu hrát tenis,“ vzpomínal se smutkem na dobu, která pro něho znamenala další těžké období v mladém životě.

„Prvních pár dní jsem propadl depresi. Právě proto, že jsem nemohl chodit, ale také kvůli tomu, že bych už nikdy neměl hrát něco, co jsem hrál celý svůj život,“ pokračoval Grnčarov. „Bylo to tak špatné, že kdyby existoval stroj na vymazání paměti, neváhal bych a zaplatil cokoliv, abych ho měl. Myslel jsem si, že jsem paralyzovaný a přišel o rozum,“ popisoval.

Vše se ale začalo obracet k dobrému i díky jeho sestře Jeleně a jejímu manželovi Blagojovi Ljamčevskimu, který je profesionálním fotbalistou. Rodina si promluvila s několika specialisty a dozvěděla se, že i přes neustálé riziko další mrtvice by mohl být plně vyléčen do sedmi let.

S tím se ale mladý Darko nespokojil a tajně prováděl nejrůznější cvičení, díky nimž sílil a postupně byl schopen stále náročnějších fyzických úkonů. A svou rodinu doslova šokoval v listopadu, když se vrátil na tenisový kurt.

„Bral jsem věci jednu po druhé a velmi pomalu. Jeden z největších specialistů na mrtvice z Kanady mi dal nějaké léky a cvičení pro mé nohy,“ uvedl šťastný Makedonec. „Řekl mi, abych moc nedoufal a postupoval ve své léčbě velmi pomalu. Ale potajmu jsem cvičil hodně. Vše, na co jsem myslel, byl tenis a touha zase hrát, moci chodit, běhat a užívat si života.“

A jeho touha, trpělivost a nezlomná vůle přinesla své ovoce. „Po třech, nebo čtyřech měsících jsem všechny překvapil. Byli v šoku. Ale také se báli, že se to může stát znovu. Já doufám, že už mě to nepotká, a že jsem léčbu zvládl. Pořád je tu, samozřejmě, určitá část mého já, která se bojí, ale jsem tak šťastný, že mohu hrát tenis a tyhle špatné myšlenky hážu za hlavu.“

„Když člověk prodělá mrtvici, je tu 99% šance, že o něco přijde. Já naštěstí přišel jen o část sluchu,“ ulevilo se Darkovi. A nyní může dál žít svůj sen. Už v lednu příštího roku by se měl představit na challengeru ve francouzském Rennes, kde s největší pravděpodobností absolvuje svůj vytoužený profesionální debut.

Ať už jeho tenisová cesta dopadne jakkoliv, navždy bude vítězem. Vítězem nad osudem, sám sebou, i zlomeným zdravím.

Jeho cíle však rozhodně nejsou nijak malé. Spíš naopak. „Všechno je teď možné, když zůstanu zdravý, a nemohu se dočkat, že se co nejdřív dostanu do nejlepší stovky,“ usmál se. „Po tom, čím jsem prošel, si stanovuji jen vysoké cíle a budu o to bojovat všemi svými silami,“ dodal makedonský tenista.