KOMENTÁŘ: Murrayho odkaz? Nikdy se nevzdávejte, uspět můžete vždy

Snad nikdo v tenisových dějinách nečelil tak obrovskému tlaku jako Andy Murray. Fanoušci vkládali do nejlepšího britského tenisty své generace velké naděje, které nenaplnil Tim Henman, Greg Rusedski, John Lloyd ani mnozí další.

Dlouhých 77 let čekala Velká Británie, považovaná za kolébku tenisu, na dalšího grandslamového vítěze. Tím posledním byl ještě v meziválečném období legendární Fred Perry, jenž v roce 1936 triumfoval na Wimbledonu a US Open.

Tento nebývalý půst měl prolomit hrdý Skot Murray, jenž se počínaje rokem 2008 etabloval mezi světovou špičkou. Jenomže vysněný titul ne a ne přijít. Rodák z Glasgow dlouho doplácel na tu smůlu, že musel zápolit proti Rogeru Federerovi, Novaku Djokovičovi a Rafaelu Nadalovi. A i když třeba jednoho z nich porazil, další mu vystavil nemilosrdnou stopku.

Murray se od začátku roku 2008 do července 2012 probojoval na grandslamech šestkrát do semifinále a čtyřikrát do finále. Ani jednou však na trofej nedosáhl. Zvlášť bolestivá byla porážka ve finále Wimbledonu 2012, kde mu ani výborný výkon nestačil na bravurního Maestra Federera.

Při ceremoniálu se pětadvacetiletý finalista neubránil slzám a propukl v pláč. A jako by si právě tehdy paní Štěstěna řekla, že už si Murray vytrpěl dost.

O pouhé tři týdny později začal nezdolný bojovník na obnoveném zeleném pažitu v All England Clubu ničit jednoho soupeře za druhým. Prosvištěl do semifinále, kde překazil sen o zlaté medaili Djokovičovi. A ve finále bez problémů pokořil unaveného Federera. Asi nikoho proto o měsíc později nepřekvapilo, když na US Open pozvedl pohár pro vítěze.

Tím nastalo nejlepší období v kariéře britského reprezentanta, které vyvrcholilo triumfem na domácím Wimbledonu v roce 2013. V hráčském boxu Murrayho seděl i Ivan Lendl, pro něhož zůstal travnatý grandslam během aktivní kariéry zakletý.

Tady by mohla pohádka skončit. Murray ale vydržel v absolutní špičce až do roku 2017. Ještě jednou ovládl Wimbledon i olympijské hry, stal se světovou jedničkou a opanoval Turnaj mistrů. Posléze začaly jeho patálie s kyčlí, jež vyústily zkraje roku 2019 v mimořádně náročnou operaci.

I po ní se ještě pokusil vrátit na dřívější úroveň, i když neúspěšně. Na fyzicky náročnějších grandslamech už nikdy neprošel do osmifinále, radoval se „pouze“ z jednoho titulu na menším turnaji ATP v Antverpách a často prohrával s tenisty, s nimiž by v dobách největší slávy neměl problém.

Závěrečná fáze jeho kariéry, pro mnohé diskutabilní kvůli uděleným divokým kartám i průměrné herní úrovni, ale pro celkový obraz není důležitá. Murray přesvědčil o svém charakteru především v kritickém létě 2012, kdy se sledoval každý jeho pohyb a kdy dokázal naplnit maximální očekávání fanoušků a expertů. Pro miliony Britů navždy zůstane hrdinou a šampionem.