Vysněný pařížský titul má být jen začátek. Alcaraz by jednou rád naháněl Djokoviče

„Vítězství na grandslamu je vždycky výjimečné. Vyhrát první grandslamový turnaj je vždy mimořádné. Ale na Roland Garros, když znám všechny španělské hráče, kteří tento turnaj vyhráli... Je něco neuvěřitelného, když mohu na tento úžasný seznam zapsat své jméno,“ radoval se Alcaraz, pro něhož má triumf z Paříže vyšší hodnotu než jeho předchozí tituly z US Open a Wimbledonu. „Je to něco, o čem jsem snil od chvíle, kdy jsem začal hrát tenis, takže od svých pěti, šesti let. Je to skvělý, úžasný pocit.“

Byť se finále chvílemi nevyvíjelo zcela podle jeho představ a ve třetím setu si prošel velkou krizí, dokázal se přizpůsobit a ve čtvrtém a pátém setu dominoval. Po maratonských čtyřech hodinách a dvaceti minut pak padl na antuku a začal slavit svůj třetí grandslamový titul.

Přestože rostl na antuce, tak mu zisk trofeje z toho povrchu trval déle než z ostatních povrchů. I tak se ale stal nejmladším v historii, jemuž se povedlo získat tituly ze všech grandslamových povrchů. „Na antuce jsem sice vyrostl, ale většinu turnajů na okruhu hraju na tvrdém povrchu. Musel jsem začít víc trénovat právě na betonu, dělat na něm i předsezonní přípravu. Začal jsem se na něm cítit pohodlněji v pohybu i v úderech. Ale myslím, že mé hře vyhovuje velmi dobře každý povrch,“ přemítal.

Až do semifinále ztratil Alcaraz na Roland Garros jen jeden set. Na závěr však proti Jannikovi Sinnerovi a Alexanderovi Zverevovi odehrál dvě pětisetové bitvy, které obě trvaly přes čtyři hodiny. Na kurtu nechal nejen enormní porci energie, ale i vlastní srdce, bez něhož by až na vrchol nevystoupal.

„Vím, že když se hraje pátý set, musíte do toho dát všechno a musíte do toho dát srdce. V těchto chvílích předvádí nejlepší hráči svůj nejlepší tenis. Jak už jsem mnohokrát řekl, chtěl bych být jedním z nejlepších tenistů na světě, takže v takových chvílích musím dát do hry něco navíc. Musím soupeři ukázat, že jsem svěží. Jako bychom hráli první gem zápasu,“ sdělil svůj recept.

Nedostižný Djokovičův rekord? Třeba ne, doufá Alcaraz
Alcarazovi je 21 let, už má na kontě tři grandslamové trofeje a také úhlavního rivala v Jannikovi Sinnerovi. Právě jejich rivalita by měla bavit tenisové fanoušky ve chvíli, kdy definitivně pověsí raketu na hřebík Novak Djokovič, čímž definitivně skončí éra tzv. Big Three.

A ti, co na tuto éru budou chtít navázat, mají před sebou takřka „mission impossible“. Posuďte sami, Roger Federer má 20 grandslamových titulů, Rafael Nadal 22 a Novak Djokovič 24, přičemž Srb by rád ještě nějakou trofej do sbírky přidal.

Ve chvíli, kdy se z Alcaraze stal díky triumfu na Roland Garros nejmladší šampion na všech površích, padla pochopitelně i otázka na to, jestli si myslí, že by mohl jednou atakovat zdánlivě nedostižný Djokovičův rekord?

„To nevím. Doufám, že ano,“ usmíval se španělský mladík.

„Djoko jich má 24, což je prostě neuvěřitelné. Teď na něco takového nemůžu myslet. Chci jen pokračovat v práci a uvidíme, kolik grandslamů na konci kariéry budu mít. Jasně, že doufám, že na těch čtyřiadvacet taky dosáhnu, ale teď si budu užívat ten svůj třetí a uvidíme v budoucnu,“ dodal.

Jediným Alcarazovým problémem v honbě za rekordy může být jeho chatrné zdraví. Opět je potřeba připomenout, že mu je pouhých 21 let, přesto už řadu turnajů musel kvůli zraněním oželet, někdy scházel pár týdnů, jindy po delší období. Trápila ho trhlina v břišním svalstvu, svalové zranění na noze, lýtko, bolesti zad, levé zápěstí, předloktí...

Na tak mladého tenistu se jedná o skutečně dlouhý seznam obtíží, kterým musel čelit.

Jenže takový je zkrátka herní styl Carlose Alcaraze. Dře, dokud může, dokud si tělo neřekne nějakým zraněním o přestávku. Proto je natolik úspěšný, ale zároveň natolik křehký. Což ho může v budoucnosti zastavit a nedovolit mu honit se za Djokovičovými rekordy.

Přinejmenším v neděli na Roland Garros ale na nic takového myslet nemusel. Jen si s úsměvem užíval vysněnou antukovou trofej.