Vítězství je pro mě sladkou tečkou za sezonou, usmívá se spokojená Štruplová

Letos jste v dubnu vyhrála turnaj v turecké Antalyi. Druhý titul přišel až teď v prosinci. Nebylo to čekání trochu delší, než jste čekala?
Čekání bylo dlouhé, ale dočkala jsem se. Asi bych to neměnila. Byla to hodně dramatická sezona. Letos jsem byla kromě titulu v Antalyi na dalších pěti turnajích ve finále, často na pětadvacítkách, ale podařilo se mi vyhrát až na posledním letošním turnaji. Asi je lepší sezonu zakončit takhle vítězně, než končit prohrou. Jsem ráda za všechny úspěchy v letošní sezoně, ale takhle je to taková sladká tečka.

V poslední době se vám příliš nedařilo. V jakém rozpoložení jste do Itálie přijížděla? A jak se vám líbily tamní podmínky?
Teď na konci sezony jsem se sebou byla hodně nespokojená. Byl na mě docela vyvíjený tlak, abych se dostala do první třístovky, a asi jsem chtěla až moc, což nebylo pro mou psychiku úplně dobré. Už při příjezdu jsem se ale cítila docela v klidu, možná jsem byla i trochu rezignovaná a už jsem moc nevěřila, že se mi to povede. Tréninkové kurty tu byly úplně jiné než ty zápasové, z čehož jsem byla trochu v šoku. Při prvním zápase se mi ale podařilo si na povrch zvyknout a srovnala jsem se i s míči, které v téhle vysoké výšce 1600 metrů nad mořem létaly naprosto šíleně. V každém zápase jsem se zlepšovala a vyrovnala jsem se i s nataženým stehnem ve čtvrtfinále. 

V prvním kole vás čekala Japonka Ajumi Košiišiová, kterou jste porazila 6:4, 6:2. Co vám tento zápas pověděl? Cítila jste už od začátku, že byste mohla dojít daleko?
Tu holku jsem úplně neznala. Podle obličeje jsem ji poznala, ale nevěděla jsem, jak hraje. Japonky jsou obecně zaťaté a dobře se pohybují. Věděla jsem, že mě nečeká nic snadného. Cítila jsem, že soupeřka je na beton více zvyklá, než jsem třeba já. Pro mě to byl teprve devatenáctý zápas na betonu v mé celé mezinárodní kariéře mezi ženami. Šla jsem na kurt s tím, že bych měla být lepší, nebyl to úplně špatný los. Hrála jsem útočněji, dobře jsem podávala a nutila jsem soupeřku k chybám. Byl to dobrý začátek turnaje.

Nejhladší pro vás bylo druhé kolo, v němž jste změřila síly s o tři roky starší Belgičankou Clarou Vlasselaerovou, která předtím porazila zkušenou Ozgenovou z Turecka…
Tuhle hráčku jsem viděla úplně poprvé v životě. Vůbec jsem nevěděla, o koho se jedná. Hrála první kolo po mě, ale v hale byla taková šílená zima, že jsme jeli co nejdříve po zápase na hotel a do tepla. Měřila asi metr devadesát a její servis byl, jako když kopne kůň. Svou hrou mě hodně překvapila a nebyla to vůbec snadná protihráčka. Musím ale uznat, že tenhle zápas byl spolu se semifinále asi to nejlepší, co jsem na turnaji předvedla.

Ve čtvrtfinále jste se skoro tři hodiny trápila s Amarni Banksovou z Velké Británie. Ve druhém setu se zdálo, že je hotovo, ale nakonec to bylo ještě velké drama…
Byl to těžký a taky nejdelší zápas, ale určitě nebyl nejtěžší na turnaji. Bylo to hodně na houpačce. V prvním setu jsem prohrávala 3:5, ale pak jsem vyhrála šest gemů v řadě a otočila jsem na 7:5 a 2:0. Držela jsem si servis až do stavu 5:4, ale pak zakročila rozhodčí, která se rozhodla, že si chce na umpiru ještě chvilku posedět… Vedla jsem 30:0 a 40:30. Soupeřka otočila na mou nevýhodu a pak jsem zahrála kraťas a soupeřka kopečkem poslala míč deset nebo patnáct centimetrů za. Jen jsem to plácla přes síť a rozhodčí ukázala, že to byl dobrý míč. Soupeřka pak zahrála smeč, na kterou jsem už nereagovala. Tam jsem měla trochu psychický úlet a rozhodčí jsem trochu seřvala a řekla jí, že by vůbec neměla mít rozhodcovskou licenci. Pak jsem se s tím úplně nesrovnala a za dvě minuty i s výměnou stran to bylo 5:7. Po setu jsem šla na záchod a dvě minuty jsem tam měla tak trochu “break down”. Byla jsem hodně rozsypaná. Byla jsem tak blízko tomu to dohrát a rozhodčí mi to nedovolila. Naštěstí jsem to v sobě našla, ale bylo to trochu s přemlouváním. Třetí set už byl hodně dobrý.

Během čtvrtfinálového zápasu se zdálo, že jste trochu zraněná. Jak jste se s tím vypořádávala?
Někdy za stavu 5:3 ve druhém setu jsem šla na returnu do velkého rizika, hodně se tam natáhla a zaplakalo stehno. Po zbytek turnaje jsem si musela stehno vázat, abych předešla většímu zranění. Naštěstí pak to zranění nebylo tak hrozné. Původně jsem si myslela, že to bude horší.

V semifinále vás čekala zkušená devětadvacetiletá Kathinka von Deichmannová z Lichtenštejnska. Prohrála jste poměrně hladce první set, v rozhodující sadě jste pak ztrácela 1:3. V čem byla soupeřka nebezpečná? 
Těmi zkušenostmi byla hodně nepříjemná. Bylo to, jako kdybych hrála proti trenérovi. Věděla přesně, jaké mám slabiny a kam mi to má zahrát. Držela se pečlivě své taktiky, ale naštěstí nebyla tak silná ze svého bekhendu, což mi vyhovovalo, protože jsem jí mohla hrát můj silný bekhend cross. Oproti Banksové nebo Vlasselaerové nehrála s takovou razancí, ona mnohem více umisťovala své údery a hrála hodně zkušeně. Měla také až nechutně dobrý pohyb. 

Ke konci se mi trochu zdálo, že zápas je tak trochu šachová partie…
Ke konci jsem už v sobě hledala poslední zbytky sil. Dala jsem do toho úplně všechno a sotva jsem po zápase došla na lavičku. Jakmile dopadla ta moje poslední smeč, všechno z mého těla mentálně i fyzicky odešlo. Celé tělo zkolabovalo a měla jsem baterku vybitou na nula procent. Tohle byl určitě můj nejtěžší zápas na turnaji. Byla jsem to já, kdo musel tvořit a tlačit, což úplně není moje parketa. Byla jsem spokojená, že jsem to dokázala dohrát do konce, i když mě to stálo úplně všechny síly. První set neměl vůbec takhle být. Bylo to 2:6, ale už v prvním gemu jsem vedla 40:0 na returnu a ztratila ho. Musela jsem si trochu zvyknout na to, že v tomhle zápase musím udávat tempo já a ne soupeřka. Pak jsem se rozehrála a vedla 5:1 ve druhém setu. Ve třetím jsem promarnila na začátku spoustu šancí a místo 1:3 to mohlo být i 4:0. Potřebovala jsem znovu zapnout spínač, že ještě není konec. Po druhém setu jsem si říkala, že už to bude lehké, ale kulové. Důležité bylo, že jsem dokázala udržet servisy na 2:3 a pak na 5:4 (za stavu 1:3 prohrávala Štruplová 0:30, za stavu 4:4 čelila brejkbolu – pozn. red.).

Sobotní finále bylo oproti zápasu s Lichtenštejnkou procházkou růžovou zahradou. Polku Martynu Kubkovou jste porazila hladce 6:2, 6:2. Tak jste si to si představovala, že?
Naštěstí jsem posbírala všechny síly, které jsem v sobě našla. Říkala jsem trenérům, že musím hrát krátký zápas a udržet to v každém případě pod dvěma hodinami, spíše však pod hodinou a půl. Kdyby šel zápas do tří setů, asi bych tahala za kratší konec. Řekla bych, že soupeřka nehrála svůj nejlepší zápas, po celou dobu jsem ale cítila, že hraju lépe a lépe se i hýbu. Zvládala jsem returnovat ty její bomby ze servisu a naštěstí to vyšlo.

Nemám vás zaškatulkovanou úplně jako tenistku do haly, tedy alespoň do této chvíle tomu tak nebylo. Co tady bylo jinak? Byla jste silnější v hlavě než jindy? Nebo vám seděly nestandardní podmínky v italském lyžařském středisku? Nebo to bylo tím, že jste byla uvolněnější, když šlo o váš poslední turnaj sezony?
Myslím, že to byla souhra úplně všeho. Všechno to zapadlo do sebe. Byla jsem uvolněná. Od konce září jsem se dost trápila. Spousta lidí mi říkala, ať už ukončím sezonu a raději udělám nějakou pořádnou přípravu. Já se hnala za tou třístovkou jako vyšinutá a pak jsem stejně přijela z turnajů po dvou či třech kolech, někdy ani to ne. Říkala jsem si, že to bylo zbytečné, mohla jsem běhat kopečky a pořádně trénovat, ale já pořád chtěla hrát. Kurty mi tu sedly, ale mentálně jsem určitě odehrála nejlepší turnaj svého života. Ubránila jsem se negativním myšlenkám a to je s trenéry náš celoživotní cíl – dostat se do tohohle módu. Trenéři tak ze mě měli jednou za rok taky radost.

Na turnaji v kyperském Limassolu jste předtím uhrála v prvním kole jen čtyři gemy se Švýcarkou Kungovou, která hned poté vypadla. Na druhou stranu jste vyhrála čtyřhru. V jaké jste vůbec byla formě?
Čtyřhra pro mě byla příjemné odreagování. Celou sezonu jsem hrála hrozně málo deblů. Byla to pro mě příjemná změna a dostala jsem se do příjemné týmové nálady. Hrála jsem teď v deblu dva turnaje a oba jsem vyhrála s vítězkami turnajů v singlu (v Solarinu vyhrála Štruplová po boku Klimovičové, v Limassolu po boku Belgičanky Vandewinkelové – pozn. red.). Byla jsem pro své spoluhráčky spíše taková podpora nebo druhá radost. Ta druhá výhra mi pak darovala tetování. I díky tomu jsem pak odreagovala hlavu od tlaku.

Prosím? Vy jste se nechala tetovat?
Upsala jsem se tomu, že pokud vyhrajeme v Limassolu debla, nechám se tetovat. Hlavou jsem už byla úplně mimo vesmír. Když jsem viděla svou hru v singlu, tak jsem už po druhém dni věděla, že odlétám. V prvním kole jsme měly třetí nasazené Rusky, o kterých jsem věděla, že hrají strašné peklo. Zacharovová postoupila do semifinále singla a hrála strašně dobře. Na obědě jsem pronesla, že jsem tak šílená, že jsem schopná si dát tetování, když turnaj vyhrajeme. Dohrála jsem turnaj esem, tak mám teď eso na pravém boku.

To první kolo jste vyhrály proti Jatčenkové a Zacharovové 10:8 v supertiebreaku. To byl asi základ…
Hlavně jsme vedly 5:1 a prohrály jsme první set 5:7. To bylo výborné. Bylo to s výkyvy, ale zvládly jsme to.

I předtím v Solarinu se vám v singlu tolik nedařilo. Obecně od konce září mi přišlo, že se vám příliš nedaří…
Ani bych neřekla, že bych něco drasticky změnila. Spíš jsem se vždycky nějakou blbostí rozhodila a odešla jsem. Moc jsem od září netrénovala. Jela jsem turnaje nejdřív pět týdnů v řadě, pak další tři v kuse. Přijela jsem, dostala vytknuto, že málo trénuju a pořád hraju, ale já se hnala pořád za tím, abych se dostala do první třístovky na světě. Chtěla jsem hrát co nejvíc turnajů, abych měla co nejvíc šancí se tam dostat. Teď zpětně vidím, že se to asi nevyplatilo, ale asi to tak mělo být.

V Selva Gardeně to pro vás byl poslední turnaj sezony?
Ano, přesně tak. Byla to pro mě taková třešnička na dortu. Ještě teď budu hrát polskou ligu a českou extraligu. Pak konec, šmytec.

Inspirovaly vás k vítězství na turnaji nějak vaše kamarádky Klimovičová s Šalkovou, které také sezonu zakončily triumfy? Linda Klimovičová vás vždycky pomstila v Solarinu. Pokaždé porazila vaši přemožitelku a turnaj vyhrála. S vámi ovládla i turnaj v deblu. Skvělý závěr sezony měla i Dominika Šalková, která si dokonce vybojovala letenku do Melbourne.
Vždycky je to dobrá motivace, když vidíte, že holky kolem vás mají úspěchy. Zdravé odhodlání se k tomu trochu připojit tam určitě bylo. Linda si ten kurt v Solarinu snad postavila. Neskutečně jí seděl a bylo neuvěřitelné, co na něm předváděla. Všichni se tam s tím praly a ona přišla a vystřílela to tam tak, jako by to bylo udělané přímo pro ni. Dva turnaje člověk se štěstím nevyhraje. Domča měla výborné výsledky celou sezonu a v Seville jsem s ní byla jako takový travel kouč. Holky si to moc zaslouží. Dávají mi naději, že je to možné.

Jak byste zhodnotila letošní sezonu?
Vždycky to může být lepší. Dali jsme si cíl být do třístovky a ten jsme nakonec splnili. V příští sezoně budu makat ještě víc a náš cíl je teď postup na Roland Garros, aspoň tedy kvalda (smích). Kdyby těch finálových výher na turnajích bylo víc, bylo by to samozřejmě ještě veselejší. I tak je ale dobré, že jsem neměla nějaká hlušší místa na moc dlouho.

Letos jste postoupila hned do sedmi finále, ale jen dvakrát jste dokázala uspět. Mrzí vás to?
V Antalyi jsem dvakrát těsně prohrála, jednou na tři sety, podruhé těsně ve dvou. Tam jsem ještě nebyla úplně zaběhlá a trochu mi chyběly zkušenosti. Loňský Frýdek byl alespoň doma, tady jsem byla sama daleko od rodiny a trenérů. V rakouském Villachu jsem byla blízko, ale soupeřka Kalievová byla výborná a teď už hraje grandslamy. V německém Aschaffenburgu jsem proti Benoitové nebyla blízko. Tam jsem to vystřílela a bojovala jsem z posledních zbytků sil. Nejvíc mě mrzí Frýdek-Místek. Kdyby se mi to podařilo obhájit, to by byl sen, který se nesplnil. Mám z Frýdku dvoje náušnice. Nemůžu mít doma dvoje stejné (smích). Ve Frýdku Silvia Ambrosiová otočila zápas z mečbolů za stavu 0:5. Já šla na kurt po ní a Silvia mi říkala, ať taky hraju dlouho a vyrovnám ty časové handicapy a Šinikovová mi pak vzdala za deset minut za stavu 2:1. V tom finále to pak ale byl úplný výstřel. Vůbec jsem to nezvládla. To je největší škoda téhle sezony.

Máte už nějaký plán na příští sezonu? Chcete se poprat o účast v kvalifikaci na French Open...
Poslední zimy jsem vždycky promarodila. Vždyť tohle byl teprve můj devatenáctý zápas na betonu mezi ženami. Loni jsem musela jít na antuku, protože jsme vždycky začali na betonu a hned přišlo zranění. Spíš jsme létali po doktorech než po turnajích. Díky antuce jsem ale mohla být více v teple, což bylo pro mé svaly přirozenější. Příští rok bych chtěla začít hrát turnaje na začátku února. Mám tam ale maturitu, takže to bude příští rok hodně zajímavé.