„Zacházeli se mnou jako s občanem třetí kategorie,“ postěžovala si dvaatřicetiletá Ruska, jež byla místo letu na Korsiku nucena strávit noc na letišti v Káhiře. Zde měla být držena osmnáct hodin bez jídla a spát musela na lavičce.

Z egyptské metropole měla cestovat do Nice přes polskou Varšavu. Podle legislativy z loňského září ovšem nesmějí ruští občané z ekonomických, sportovních a turistických důvodů vstupovat do země.

„Odepřeli mi let na Korsiku, protože jsem majitelkou ruského pasu. Nepomohl mi ani podpůrný dopis od táty, který se narodil na Ukrajině a pracuje pro OSN. Bylo v něm jasně uvedeno, že jsem dcerou držitele diplomatického pasu. Nebyl na to ale brán zřetel,“ divila se Ďjačenková, jež měla podporu i v řadách WTA a ITF.

„Utratila jsem několik tisíc eur za cestu na turnaj, na který jsem se nakonec nedostala. Jiná varianta, jak se do Francie dopravit, neexistovala. Jediné, co mi zbylo, bylo jet domů. Přišla jsem o další turnaj pouze na základě mé národnosti,“ podotkla vítězka dvou menších podniků WTA 125. Dalších dvaadvacet jich získala na nižším okruhu ITF.

„Toto zacházení je vůči sportovcům, kteří nemají s válkou nic společného, hrozně nefér. Půl roku jsem se dostávala z těžkého zranění. Dlouho jsem pracovala na tom, abych se mohla vrátit. Jediné, co chci, je hrát tenis. Miluji ho, je celým mým životem. Teď mi nezbývá než doufat, že nebudu spojována s politikou, rasismem ani nacismem,“ uzavřela Ďjačenková, jejímž kariérním maximem je 71. příčka z roku 2014.

Filip Lefenda, foto: Instagram hráčky

Vitalija Ďjačenková