Bez trenéra a bez peněz? Knutsonová tažením na americkém turnaji překvapila sama sebe

Americké město Řím leží ve státě Georgia a má necelých 38 tisíc obyvatel. Podle legendy ho osadníci kdysi pojmenovali po italském Římu tak, že z několika možností právě tohle jméno vytáhli z klobouku.

Krásné vzpomínky na tohle americké město bude mít i Gabriela Knutsonová. ITF ji vede jako „Gabrielu Andreu Knutson“, ale ona má o svém jméně jinou představu. „V Česku jsem Gabriela Knutsonová, v Americe Gabriela Knutson. Jméno Andrea uprostřed nepoužívám, to bych měla nějak na tenisovém webu napravit,“ říká dcera amerického otce a české matky, u které ale na všech turnajích svítí česká vlaječka.

Na turnaji v Římě, dotovaném 60 tisíci dolary, jste postoupila ve dvouhře i ve čtyřhře do finále. Považujete tento výsledek za svůj dosavadní největší tenisový úspěch v kariéře?
Myslím, že určitě. Jsem hodně pyšná na to, že jsem byla čtvrtá na celoamerickém univerzitním žebříčku, ale tam jsem nedosáhla nějakého jednoho skvělého výsledku. Tak vysoko jsem se dostala, protože jsem celou sezónu hrála dobře. Tohle je pro mě určitě největší úspěch. Vůbec jsem si nemyslela, že bych mohla postoupit do finále šedesátky a jsem na sebe moc pyšná. Každé kolo jsem byla překvapená víc a víc.

Jak byste po tenisové stránce vaše vystoupení v Římě, městě na úpatí Appalačských hor ve státě Georgia, zhodnotila? Vyhovovaly vám tamní podmínky?
Tenhle rok jsem začala hrát dobře už v Thajsku, kde jsem na čtyřicítce v Nonthaburi postoupila do čtvrtfinále. Malinko jsem se uvolnila a přidala jsem do toho tenisu trošku hlavu. Myslím, že výsledek v Římě byl tak trochu zúročením mojí práce od začátku roku. Z větrného Orlanda jsem šla hrát dovnitř do haly v Římě i s tou dobrou formou, podmínky mi tam moc vyhovovaly, cítím se zdravá, a ještě k tomu jsem se postupně v posledních pěti týdnech zlepšovala a tady moje forma gradovala. Zahrála jsem tu to nejlepší, co aktuálně umím.

Facebookové stránky TC Dvůr Králové nad Labem vám gratulovaly k úspěchu. V gratulaci uvedly, že jste k „bum bum“ tenisu přimíchala i herní trpělivost. Vidíte to podobně?
To určitě mamka tam na klubu zase něco říkala. (usmívá se) A oni to pak dali na Facebook. Vidím to podobně. Vždycky jsem byla docela netrpělivá. Nechtěla jsem zůstávat ve výměnách a chtěla je vždy co nejdřív ukončit. V Americe na univerzitě to nevadilo, ale teď už hraju proti holkám, které jsou dvousté nebo třísté na světě a už to tak nejde. Člověk musí vydržet ve výměně a být trpělivější. Pořád se snažím hrát útočně, ale vím, že vyhrát balon může trvat více než tři údery. Hraju teď víc uvolněně a zvykám si na to, že vyhrát bod trvá delší dobu. Občas bod prostě trvá šest až osm míčků, a ne jen tři nebo čtyři, na které jsem byla zvyklá. To dřív byla taková moje komfortní zóna, odehrát tři až čtyři údery. Když jsem do té doby míček nevyhrála, zmocňovala se mě panika a strach, že tu výměnu prohraju. Teď jsem v klidu. Vím, že mám údery i kondici, tak tolik nepospíchám. Budu vždycky agresivní hráčka, ale zapojila jsem do své hry hlavu a to byla ta klíčová změna, proč jsem teď začala hrát tak dobře.

Ve světovém žebříčku jste až na 382. místě, ale až do začátku května obhajujete pouze jeden bod. Při dobrých výsledcích byste na žebříčku mohla hodně stoupat. Jaké jsou v tomto směru vaše cíle? Chcete se dostat do kvalifikací na grandslamy?
Hrozně ráda bych si je zahrála. Až dosud jsem to měla v hlavě tak trochu jen jako tichý sen, protože jsem si nemyslela, že mám na to porážet hráčky okolo dvoustého místa na světě. Teď ale vidím, že když budu hrát dobře a k tomu přidám hlavu, budu mít dobrou kondici a zdraví, tak na to mám. Zahrát si grandslamy je pro mě životní sen, ale mám nohy na zemi. Chci si ale ten tenis pořád tak trochu užívat a nemít z něj žádné velké stresy. Jakmile přidám nějaké očekávání, stres a tlak, tak mi to třeba nepůjde. Když se budu cítit dobře, tak výsledky přijdou. Nyní zůstávám v Boca Raton, kde budu dva týdny trénovat, a teď do úterý se musím rozhodnout, zda budu hrát dva turnaje v Americe, nebo pojedu na dva kanadské halové turnaje dotované 25 000 dolary do Toronta a Frederictonu. A pak zvažuji, že bych zkusila vyrazit na čtyřicítku do Prahy, což by bylo hodně fajn. Ráda bych se podívala do Čech, mamku s bráchou jsem neviděla od Vánoc, takže bych je zase ráda pozdravila. Spíše se přikláním k těm dvěma turnajům v Kanadě a turnaji v Praze.

V Boca Ratonu se tedy teď chystáte před turnaji potrénovat?
Ano, mám tu dobré holky na trénování. Snad budu trénovat s Ann Liovou, se kterou jsem prohrála ve čtvrtfinále v Orlandu, a s Bulharkou Diou Jevtimovovou. Je tu teplíčko a je tu hodně dobrých holek na sparing. Teď jsem si dala dva dny pauzu, chodím na jógu a na golf a v pondělí začnu zase trénovat.

Pojďme ještě probrat úspěšný turnaj v Římě. Tam jste šla do kvalifikace, v níž jste musela odehrát dva těžké zápasy. Nejprve jste porazila domácí Alluru Zamarripaovou 6:4, 6:3 a pak Číňanku Ťiang-süe Chan 6:3, 6:3.
Cítila jsem v obou zápasech, že jsem lepší, ale musela jsem se maximálně soustředit, protože kdybych udělala nějakou chybu, tak mohly obě vyhrát. Tyhle dva extra zápasy moje soupeřka ve finále neměla. Jedna holka byla okolo sedmistého místa, druhá okolo osmistého místa a ty rozdíly tam nejsou moc velké. Myslím, že jsem se na turnaji každým zápasem zlepšovala, ale ve finále jsem měla v nohách i tu kvalifikaci a bohužel jsem byla už dost unavená.

V prvním kole vás čekala Ukrajinka Julia Starodubcevová, která ve druhém setu vedla 5:3 a byla dva míčky od jeho zisku. Nakonec jste vyhrála 7:5, 7:6(6), ale v čem byla tak nebezpečná? Přeci jen, na světovém žebříčku aktuálně vůbec nefiguruje…
Tahle Ukrajinka sice nemá žádný žebříček, ale není to proto, že by nehrála dobře. Ona hrála na univerzitě a teprve začíná hrát mezinárodní turnaje, takže je ve stejné situaci, v jaké jsem byla já loni v lednu. Pokud bude pravidelně hrát, bude během několika měsíců okolo pětistého místa. Ráno před zápasem mi zavolal kamarád, že s ní hrál na univerzitě a abych ji v žádném případě nepodcenila, že to bude těžký zápas. A také, že to tak bylo, hrála hodně dobře. Byly jsme hodně vyrovnané, jen mně se povedlo pár míčů na konci každého setu. Asi jsem měla díky turnajovým zkušenostem trošku větší sebevědomí v koncovce. 

Následovalo utkání proti osmnáctileté Ashlyn Kruegerové, 181. hráčce světa, kterou jste dokázala porazit 6:2, 7:5. Kruegerová letos uhrála jedno kolo v kvalifikaci na grandslamu v Melbourne, na US Open dokonce postoupila z kvalifikace do hlavní soutěže. Výhra nad ní asi musela být velká vzpruha…
Bylo to pro mě překvapivé a zároveň povzbuzující, protože jsem viděla, že ten level hry mám. Když budu dělat všechno správně a bude mi sloužit zdraví, tak můžu být na podobné úrovni jako ona. Ve druhém setu jsem měla 2:5, ale ona najednou začala blbnout a podařilo se mi set otočit.

Ve čtvrtfinále jste přišla poprvé na turnaji o set, Američanku Ashley Laheyovou jste porazila 6:4, 4:6, 6:2. Soupeřka se v zápase hodně rozčilovala, dílem kvůli svým chybám, dílem se jí nelíbila rozhodnutí rozhodčí na umpiru.
Mně naopak spíše pomáhá, když se soupeřka vzteká. Občas taky rozhodčí udělá nějakou chybu proti mně, ale klíčem k úspěchu je se nerozčilovat, protože to naopak povzbudí soupeřku. Když protihráčka vyvádí, šílí a stresuje se, bije se do hlavy a do nohy, tak já jsem poměrně v „klidáči“. (usmívá se) Člověk pak tuší, že soupeřka udělá chyby kvůli tomu, že je vystresovaná a naštvaná. Rozhodně mně hodně pomáhá, když se takhle vztekají.

V boji o postup do finále jste získala další velký skalp, když jste porazila zkušenou Američanku Francesku Di Lorenzovou 5:7, 6:2, 6:1. V prvním setu jste vedla 5:1, pak 5:3 a 40:0 při vašem podání, měla jste celkem sedm setbolů, které jste všechny promarnila a set jste prohrála 5:7. Přesto jste se z toho nepoložila, i když ještě na začátku druhé sady získala soupeřka výhodu brejku, a vyhrála jste druhý a třetí set 6:2, 6:1. To bylo opravdu hodně nezvyklé utkání…
Můj bratr nesází, ale sleduje, jak sázkaři komentují moje zápasy, a psal mi po zápase, jak si sázkaři úplně šíleli a byli na mě naštvaní, jaká jsem hrozná, že jsem takovýto set mohla prohrát. Musím uznat, že měli pravdu. (směje se) Věděla jsem, že je Di Lorenzová na žebříčku dost vysoko, chodila jsem do toho a hrála opravdu moc dobře, ale najednou jsem se lekla, že můžu vyhrát a přišel stres. Unavila se mi trochu ruka a rameno, dala jsem pár dvojchyb, stoupla jsem si o krok dozadu a přestala jsem být agresivní. Přitom jsem do téhle chvíle vyhrávala právě tím, že jsem byla agresivní. Tak dobrá hráčka tyhle věci vidí a rozhodně mě nenechá vyhrát zadarmo. Další dva sety jsem už ale hrála s jinou taktikou. Řekla jsem si, že půjdu za každou cenu dopředu a půjdu do toho, i kdybych třeba občas ten míček vypálila mimo. Začala jsem být zase agresivní, chodit na síť a hrála útočný tenis. Byla jsem v klidu a uvolněná a pak to šlo. 

Ve finále jste vyhrála první set proti Peyton Stearnsové 6:3, ale další dva sety jste docela hladce ztratila 0:6, 2:6. Zdála jste se mi hodně unavená a také jsem viděl, že máte zabandážovanou ruku. Byly to příčiny vaší prohry?
Už jsem nemohla, už mně opravdu došly síly. Jak jsem měla ještě deblové zápasy, a i v deblu jsem postoupila až do finále, tak jsem odpoledne nemohla regenerovat. Debl je sice jednodušší, ale člověk musí být dobře mentálně připravený a nastavený. Po prvním setu jsem zkoušela, co jsem mohla, ale už tam nohy vůbec nebyly, bolelo mě rameno, měla jsem neskutečně velký puchýř na levém chodidle a už jsem to nezvládla. Měla jsem dva zápasy v kvalifikaci a čtyři zápasy v deblu navíc než soupeřka a bohužel to bylo znát. Celkem jsem za týden odehrála jedenáct zápasů, soupeřka pět.

Velmi se vám dařilo právě i ve čtyřhře, kde jste s Japonkou Manou Ajukawaovou postoupily až do finále. Zdálo se mi, že si to spolu docela užíváte, a nakonec jste dosáhly vynikajícího výsledku. Jak byste zhodnotila vaše vystoupení ve čtyřhře?
S Manou hraju moc ráda, je fakt výborná. Už jsme spolu hrály loni v létě švýcarskou ligu a šlo nám to moc dobře. Jsme vždycky v zápase hodně nabité energií a je to trochu „punk“. Hodně si pomáháme a pro mě je i v deblu tohle největší úspěch v kariéře. Už jsem v kariéře ve čtyřhře vyhrála dvě pětadvacítky, ale na šedesátce jsem ještě ve finále nebyla.

Když jsme si po turnaji domlouvali rozhovor, zastihl jsem vás během osmihodinové cesty do Orlanda, kam jste se autem unavená přesouvala. Neříkala jste si, zda máte takhle vyčerpaná a unavená vůbec zapotřebí do toho Orlanda na turnaj jezdit?
Slíbila jsem Maně, že spolu budeme hrát debla a rozhodně jsem jí nechtěla potopit, aby zůstala bez spoluhráčky. To rozhodování bylo hodně o respektu k ní. Dostala jsem navíc díky finálové účasti v Rome „special exempt“ do singlu, takže jsem nemusela do kvalifikace, kterou bych jinak se svým žebříčkem musela hrát. Tak jsem toho také využila. Navíc Orlando bylo tak na půl cesty do Boca Raton, kde jsem se chystala po turnaji trénovat, takže bych tím směrem stejně musela cestovat. V Orlandu mám navíc rodinku, se kterou jsem bydlela. Jsou úplně zlatí, takže jsem je chtěla jet pozdravit, zahrát si debl, a singl byl tak trochu navíc.

Na pětadvacítce v Orlandu jste ve dvouhře uhrála pouhý gem s Američankou Sachií Vickeryovou a na kurtu jste působila unaveně. V deblu jste s Ajukawaovou podlehly až po boji v supertiebreaku. Jak byste turnaj v Orlandu zhodnotila?
Věděla jsem, že jsem hodně unavená a když jsem nastoupila na kurt, neměla jsem mentálně vůbec žádnou sílu bojovat. Tělo bylo celkem v pohodě, ale hlava byla K.O. O den dříve jsem skoro devět hodin řídila a nebyla jsem prostě psychicky připravená. Říkala jsem si, zda teď po té cestě mám nastoupit proti holce, která uhrála dvě kola kvaldy v Austrálii. Ještě nejsem na podobné věci zvyklá, ale snad se to bude zlepšovat, protože teprve s větším tenisem začínám. Na začátku roku v Thajsku v Nonthaburi jsem hrála na čtyřicítce čtvrtfinále singla a semifinále debla a už jsem tam byla hodně unavená. Teď jsem byla unavená v Římě až ve finále. Věřím, že si budu zvykat více a více a že to bude lepší.

Teď vás tedy čeká čtrnáctidenní trénink a rozhodování, kam vyrazíte. Podle čeho se budete rozhodovat, kam povedou vaše další cesty?
V Kanadě a potom na turnaji v Praze jsou všechny tři turnaje na tvrdém povrchu v hale. Kdybych jela do Texasu (turnaj ve městě Spring) a pak na turnaj do Boca Raton, čekal by měl nejdříve přechod ven na beton a potom na antuku a kdybych pak měla jet do Prahy, musela bych zase měnit povrch, protože tam se bude hrát na tvrdém povrchu v hale.

Plánujete účast na turnaji v Praze. Jak dlouho v Česku pobudete? Nebo zůstanete jen na ten jeden turnaj?
Pokud budu mít hodně dobré výsledky v Torontu a ve Frederictonu, tak se může teoreticky stát, že ani turnaj v Praze nestihnu, pokud bych na něm měla hrát v kvalifikaci. Pokud bych se dostala do hlavní soutěže, tak bych to stihla, ale to všechno se bude rozhodovat až na poslední chvíli. Kdyby to vyšlo, tak v Česku pobudu jenom ten týden. Ještě zvažuji, že bych si zahrála na konci března halovou šedesátku ve francouzském Croissy-Beaubourgu a pak bych se už přesunula ven. Mezitím budu v Anglii na univerzitě v Nottinghamu, kde trénuju v akademii. Potřebovala jsem nějaké místo, kde bych mohla zadarmo trénovat a nějak fungovat mezi turnaji a ono to jinak stojí strašně moc peněz. Neměla jsem moc kontaktů a takové výsledky, abych si mohla platit vlastního trenéra, tak jsem to vyřešila tak, že jim pomáhám s trénováním v akademii a oni mi poskytují zázemí. Nemusím tak platit za trénink a mám tam i zázemí pro kondiční přípravu. V létě pak budu rozhodně v Česku. Tam budu mít od července do srpna hlavní základnu. Ještě se budu rozhodovat, jak to bude od září. Jsem otevřená i jiným možnostem.

Zvládáte to zatím nějak bez vlastního osobního trenéra?
Nevím, jestli to zvládám, ale snažím se. Zatím nemám vůbec žádného trenéra, protože nemám na to si ho platit. Musím to tedy nějak pytlíkovat sama. Mamka sleduje všechny moje zápasy a pak je spolu rozebíráme.