Antuka klepe na dveře. Čtyři nejpamátnější okamžiky Masters v Monte Carlu

- Jan Vojkůvka

Zatímco ve Spojených státech vrcholí turnaj v Miami, další tenisté z elitní světové stovky se už pomalu připravují na start populární antukové sezony. Prvním vrcholem této části roku bude mužský Masters v Monte Carlu, který začíná už 10. dubna.

Turnaj, jenž byl založen už v roce 1897, slavil své sté výročí (například kvůli světovým válkám) v roce 2006, během své novodobé historie zažil několik okamžiků, které se nesmazatelně zapsaly do dějin tohoto sportu. Připomeňme si čtyři nejzajímavější chvíle, které se v posledních desetiletích v Monte Carlu staly.

Báječný obrat Mustera
V historii turnaje v Monte Carlu se povedlo mnoho tenistům vybojovat více než jeden titul. Na přelomu 19. a 20. století byli dominantní sourozenci Lawrence a Reginald Dohertyovi z Velké Británie. Později více než jeden titul získali například Novozélanďan Anthony Wilding, jehož život předčasně vyhasnul během první světové války ve Francii, v 60. letech Ital Nicola Pietrangeli, v 70. letech Ilie Nastase a Björn Borg, nebo například Rakušan Thomas Muster.

Právě Muster se zapsal do dějin turnaje i jedním z nejúžasnějších obratů finálového zápasů a napodobil Němce Gottfrieda von Cramma, jenž v roce 1936 rovněž otočil finále z 0:2 na sety.

Zkušený Rakušan, který v Monte Carlu poprvé triumfoval v roce 1992, nastoupil ke svému v pořadí už třetímu finále v roce 1995. Tehdy narazil na hvězdného Borise Beckera a souboj o titul pro něj nezačal vůbec dobře. Prohrál úvodní dva sety a čekala jej zdánlivě nesplnitelná mise.

Přesto se mu ale úžasným obratem povedlo strhnout vítězství na svou stranu. Po hladkém vítězství ve třetím setu ale znovu pohleděl porážce do tváře, když čelil v tiebreaku čtvrté sady skóre 4:6. Becker však své dva mečboly nevyužil, Muster otočil na 8:6, vynutil si rozhodující set a v něm už zcela dominoval. Za pouhých 20 minut nasázel Beckerovi kanára a zvítězil 4:6, 5:7, 6:1, 7:6(6), 6:0.

Muster se v Monte Carlu prosadil posléze ještě jednou, v roce 1996 získal svůj třetí tamní titul a zapsal se mezi legendy turnaje. Všechny legendy však zastínil jeden muž, který se na tenisovém okruhu objevil o necelých deset let později.

Stý ročník oslavila čtyřhodinová bitva
V roce 2006, kdy se pořádal jubilejní stý ročník, přinesl očekávané vyvrcholení v podobě finálové bitvy tehdejší světové jedničky Rogera Federera a obhájce titulu z roku 2005 Rafaela Nadala. Oba tenisté spolu do zmíněného finále odehráli čtyři zápasy a jejich velká rivalita byla tedy teprve na počátku.

Zatímco Federer usiloval o své první vítězství na tamním Masters, Nadal byl už tehdy považován za jednoho z nejlepších antukářů a útočil na svůj druhý tamní triumf.

A ten také získal. Finále jubilejního ročníku trvalo téměř čtyři hodiny a Nadal, ač prohrával ve čtvrtém setu 0:3, dokázal dané dějství dotáhnout do tiebreaku a nakonec zvítězil 6:2, 6:7(2), 6:3, 7:6(5). Nejen, že získal svůj druhý titul v Monte Carlu, ale protáhl svou vítěznou šňůru na antuce na neskutečných 42 zápasů.

Federera ve finálových zápasech v Monte Carlu posléze porazil i v letech 2007 a 2008 a celkově na prestižním turnaji triumfoval hned jedenáctkrát, tedy nejvíce v historii. Jeho vítěznou šňůru na tomto Masters navíc přerušil až v roce 2013 srbský tenista Novak Djokovič, čímž mu tehdy zamezil v zisku devátého titulu v řadě...

Když Nadalova šňůra skončila
Rok 2013 měl v Nadalovi jasného superfavorita. Španěl, který nepoznal na tamních antukových dvorcích hořkost porážky od roku 2005, však měl tentokrát na svém oblíbeném turnaji více než rovnocenného soupeře.

Byl jím Novak Djokovič, který tou dobou rovněž patřil do absolutní tenisové špičky, na antuce však měl s Nadalem výrazně negativní bilanci. To jej ale v roce 2013 nezastavilo a Nadala možná mohlo mrzet, že se od roku 2007 finále hrálo už jen na dva vítězné sety. V průběhu utkání se totiž zlepšoval, kvalita duelu byla fantastická a kdo ví, jak by se finále vyvíjelo, kdyby pokračovalo.

Djokovič měl parádní vstup do zápasu. V prvním setu si vypracoval dokonce vedení 5:0 a nakonec jej vyhrál 6:2. Druhá sada byla o poznání vyrovnanější a rozhodnout nakonec musel tiebreak. Ten ovšem Nadalovi zcela utekl, výsledkem byla Djokovičova výhra 7:1 a přerušení Nadalovy vítězné série.

Pro mnohé to byl šok, nejvíce možná právě pro Nadala. Jeho vítězná aura vyprchala, a to se projevilo i v dalších letech. V roce 2014 vypadl ve čtvrtfinále, v roce 2015 v semifinále (tehdy podruhé triumfoval v Monte Carlu Djokovič) a kýžený devátý titul získal až v roce 2016. Posléze slavil i v letech 2017 a 2018, než jeho další vítěznou šňůru přerušil hodně nečekaný muž, který se postaral v roce 2019 o senzaci...

Triumf outsidera
Tím mužem byl Ital Fabio Fognini. Celou svou kariéru patřil k velmi kvalitním antukářům, ne však k těm, kteří by patřili do nejužší světové špičky. To se mělo ale změnit právě v roce 2019.

Fognini dlouho patřil mezi hráče tzv. druhého sledu, tedy druhé světové desítky. To jsou vesměs výborní tenisté, kterým ale chybí ke vstupu mezi absolutní elitu větší konzistence výsledků a zejména vítězství na největších světových turnajích.

Držitel osmi titulů na okruhu ATP však své čekání v roce 2019 ukončil a poprvé (a prozatím i naposledy) ovládl turnaj Masters. Při své pouti za triumfem vyřadil Andreje Rubljova, Alexandera Zvereva, Bornu Čoriče a v semifinále pak vyřadil i superfavorita Rafaela Nadala.

Tím způsobil doslova senzaci, vždyť do té doby pro něj byl Nadal na antuce takřka neporazitelný. Ve zmíněném roce ovšem Nadal nebyl na antuce natolik dominantní, jak se čekalo, což se projevilo i na dalších turnajích v Barceloně a Madridu, kde rovněž skončil v semifinále. To se ale tehdy netušilo a Nadal byl největším favoritem na zisk titulu v Monte Carlu, který měl být už jeho dvanáctý v kariéře.

Fognini jej však porazil 6:4, 6:2 a co víc, v následném finále si poradil i s Dušanem Lajovičem (6:3, 6:4). Poprvé v kariéře získal titul na turnaji Masters a byl prvním Italem, který v Monte Carlu zvítězil od roku 1968, kdy triumf slavil již zmíněný Nicola Pietrangeli.

Svým triumfem se Fognini vyhoupl poprvé v kariéře na 12. místo světa a nastartoval svou cestu do elitní světové desítky, do které nakonec pronikl v červnu. Jeho maximem se ukázalo být 9. místo světa. Jenže na svůj triumf nenavázal. Od svého vítězství v Monte Carlu nezískal už ani jeden titul na okruhu ATP, v srpnu 2019 z elitní desítky vypadl a už se do ní vrátit nedokázal. Aktuálně figuruje na 34. místě světa.