Sladké časy skončily. Čisovská bojuje o návrat Slovenek mezi elitu

Zklamání z prohry ve čtvrtfinále Romanu Čisovskou neuzemnilo. Když po výsledku 4:6, 0:6 proti Bulharce Julii Terzijské dokráčela pod tribunu u zapadlých tenisových kurtů, které leží hned vedle brutalistického kolosu Grand Hotel Varna, vtipkovala o zdejším (eufemisticky řečeno) zajímavém prostředí.

V obsáhlém rozhovoru se rozpovídala nejen o své úctyhodné juniorské kariéře, ale také například o trápení, které nastalo po přechodu mezi dospělé.

Jak zatím hodnotíte letošní sezonu?
Je to jako na houpačce. Chvíli se daří, pak zase ne. Našla bych tam světlé i stinné stránky, takže těžko říct.

V květnu jste prošla v turecké Antalyi z kvalifikace až do semifinále, následně jste si v bosenskohercegovské Banja Luce zahrála o titul. Jak to, že jste na to nedokázala navázat?
To bych také ráda věděla. (směje se) Už jsem si myslela, že jsem se chytila, ale v ženském tenise to bohužel není tak jednoduché. Co se dá dělat, musím makat dál a doufat, že to prolomím.

Právě v Bosně a Hercegovině jste finále skrečovala, co se stalo?
Tento rok to není po zdravotně úplně ideální, trochu jsem se trápila s ramenem. V Banja Luce jsem měla ženské problémy, k tomu jsem si mírně natrhla břišní sval. Hrála jsem v bolestech, nemělo to smysl. Ale musím zaklepat, teď už jsem v pořádku.

Loňský rok byl pro vás nesmírně důležitý, čekal vás totiž přechod z juniorů do dospělých. Jenže se toho kvůli pandemické situaci moc nehrálo. Jak vás to ovlivnilo?
Dost mě to zastavilo. Než se přestalo hrát, tak jsem ovládla juniorku v ruské Kazani. Chtěla jsem se ještě naposledy zúčastnit juniorských grandslamů, bohužel to se nepodařilo. Dále jsem nemohla využít juniorský žebříček na dospělých turnajích. Bylo to těžší, nicméně podmínky byly pro všechny stejné a já se na to nemůžu vymlouvat.

Právě na juniorském okruhu ITF se vám dařilo, dokonce jste vystoupala až na 45. příčku. To je ale minulostí, momentálně bojujete mezi dospělými. Jaký největší rozdíl na kurtech pociťujete?
Asi největší rozdíl je v nasazení hráček. Bojují o každý míček, nic nevzdávají. I když máte mečbol, tak se nesesypou a dokážou vytáhnout úder na úrovni těch nejlepších. Byla bych ráda, kdyby se mi podařilo dostat na jejich úroveň a začalo se mi dařit.

Co k tomu chybí?
Sebedůvěra. Na trénincích můžu hrát dobře, ale když přijde zápas a důležité výměny, tak si prostě musím věřit. Bez toho to nepůjde.

V juniorech jste objížděla grandslamy, cestovala jste po celém světě a držela krok se širší špičkou. Teď se situace otočila, často hrajete na podobně neatraktivních místech, jako je právě bulharská Varna a bojujete o každé kolo…
Začínáte naprosto od nuly. Juniorské turnaje mně dodaly sebevědomí, teď jsem však narazila. Sladké časy skončily, návrat do reality. (směje se)

Právě ve zmíněných „sladkých časech“ jste svedla i třísetovou bitvu (2:6, 7:6(6), 4:6) s Američankou Coco Gauffovou, současnou světovou devatenáctkou. Jak na to vzpomínáte?
V té době vyhrála juniorské Roland Garros. Věděla jsem, jaký to je talent a jak hraje. Byl to zážitek, neměla jsem co ztratit. Bylo to super, ale chtěla bych s ní hrát častěji. Možná někdy. (směje se)

Potenciál na to máte, pořád patříte k velkým talentům slovenského tenisu. Po letech slávy je tamní ženský tenis na ústupu, cítíte tedy nějaký tlak, abyste ho vrátila tam, kde dřív byl?
Tlak je pořád. Všichni včetně svazu očekávají, že když jsem byla v juniorech vysoko, tak budu v dospělých okamžitě mezi TOP 300. Pak má člověk v hlavě, že by měl být výše a hledá odpovědi, proč tomu tak není.

V juniorských týmových soutěžích se Slovensku dařilo. Ve Fed Cupu jste obsadily třetí místo, na Summer Cupu pak druhé. Vidíte mezi svými vrstevnicemi nástupkyně Hantuchové nebo Cibulkové?
Těžko říct, stále jsme mladé a máme před sebou dlouhou cestu. Jsou tu tenistky, které toho mohou hodně dokázat. Všechno se ale bude odvíjet od toho, jaké budou mít vedení a kolik do toho dají ony samotné.

Jak jste si zmíněné úspěchy užila?
Vzpomínám na ně moc ráda. Vždy jsem hrála nejlépe, jak jsem mohla. Ráda reprezentuji svou zemi, je to krásný pocit, když se pak přiveze domů nějaký cenný kov. Byly to jedny z nejlepších tenisových momentů, co jsem prožila.

Jaké si dáváte cíle do konce sezony, případně do dalších let?
Nechci si dávat nějaké nedosažitelné cíle, ráda bych se postupně posouvala v žebříčku. Dám do toho všechno, aby se to podařilo. A když ne, tak půjde život dále. Je to jen sport. (směje se)

Máte tedy náhradní plán?
Mám, nastupuji na vysokou školu – Fakultu tělesné výchovy a sportu na bratislavské Univerzitě Komenského. Nechala jsem si zadní vrátka, kdyby se mi nedařilo, nebo kdybych se zranila. Nerada bych skončila pod mostem. (směje se)