Budu nervózní, ale na Prahu se těším! hlásí před domácí rozlučkou Šafářová

- Martin Moravec

Aktuálně bojuje ve čtyřhře na halovém podniku ve Stuttgartu, posléze se už ale Lucie Šafářová přesune do českého hlavního města, kde ji čeká rozlučka s domácími fanoušky. "Určitě nechci jen tak nastoupit, těším se na to," říká před turnajem J&T Banka Prague Open jeho vítězka z roku 2016, jež se v rozhovoru rozmluvila i o své budoucnosti.

Proč jste si na konec kariéry vybrala právě turnaj v Praze?
To nebylo těžké rozhodování. Chtěla jsem se loučit před domácími fanoušky, protože jim vděčím za podporu. Taky mě budou moct vidět kamarádi a rodina. Otázkou bylo jen to, jestli se stihnu připravit zdravotně. Na jaře jsem byla na operaci mandlí, takže jsem nějakou dobu vůbec nehrála a ztratila fyzičku. Od té doby jsem ale naplno trénovala každý den. Určitě nechci jen tak nastoupit.

Chystala jste se právě tady na Spartě, a to i s nadějnými sestrami Fruhvirtovými. Brendě je čerstvě dvanáct, Lindě bude během turnaje čtrnáct. Jaké to bylo?
Obě jsou extrémně šikovné a fajn holky. Pro mě to bylo takové první předávání zkušeností. Bavilo mě to a byl to dobrý trénink. Pro všechny.

Vzpomněla jste si u toho, jaká jste byla v jejich věku vy?
Trochu ano. Taky jsem trénovala víc než dnes. Měla jsem všechno před sebou a v hlavě spoustu plánů. Tenis byl pro mě nejvíc v životě, makala jsem a šla si za tím, abych něco dokázala. Táta mě tehdy držel dost zkrátka. I díky tomu jsem byla lepší než jiné holky v mém ročníku.

Řekla jste si během těch posledních týdnů někdy: Že já to mám ještě zapotřebí?!
Pokaždé, když mě něco bolelo. Což bylo víceméně každý den. Ale že bych litovala, to ne. Rozhodla jsem se rozloučit v Praze a těším se na to.

Na centrálním kurtu na Spartě se vám asi trénovalo hezky, že?
Jak kolem mě každý den rostly tribuny, vracely se mi vzpomínky. Na málokterý kurt mám tak hezké jako na tenhle. Pořád mám před očima eso, kterým jsem před třemi roky ve finále proměnila mečbol. Nebyl to můj první ani největší titul, ale hrozně mě dojal a udělal šťastnou. Jednak to bylo doma, ale hlavně to bylo po týdnech, kdy jsem měla ohromnou krizi. Pár měsíců před tím jsem ležela s infekcí v nemocnici a nevěděla, jestli a kdy zase budu hrát. V té sezoně jsem do pražského turnaje nevyhrála jediný zápas. I v prvním kole tady to vypadalo dost bídně a už jsem se skoro viděla v šatně. Pak se to najednou celé zlomilo a já tam o pár dní později stála s trofejí v ruce.

Pořád platí, že byste se chtěla rozloučit i s fanoušky v zahraničí?
Ráda bych. Hodně mě mrzelo, že jsem kvůli zraněnému zápěstí nemohla jet do Austrálie, kterou mám ráda a kde jsem vyhrála svůj první grandslam. Další volba pak byla jasná: Roland Garros. Ten jsme s Bethanií vyhrály dokonce dvakrát a hlavně jsem tam dosáhla svého největšího výsledku v singlu, takže by to bylo symbolické. Třeba na mě budou organizátoři hodní a dostanu divokou kartu.

A jste si opravdu jistá, že skončíte? Přece jen je vám jen dvaatřicet…
A byly momenty, kdy jsem si kvůli svému zdraví připadala na dvaaosmdesát. Ale vážně: Jsem si jistá. Samozřejmě se může stát, že si za rok řeknu, že mi tenis hrozně chybí. Ale jak se znám, nejspíš se to nestane. Tenis budu hrát dál, ale už jen s kamarády, se sestrou, s neteřemi. I když u nich se bojím, že mě brzo začnou porážet! Každopádně už si nedokážu představit další roky, kdy budu zase podstupovat tu tréninkovou dřinu, žít celý rok sbalená v taškách, probouzet se v hotelu a pomalu ani nevědět, kde zrovna jsem… Bylo to krásné, ale bylo toho dost.

Ale kdybyste třeba hrála jen čtyřhru, tak by ta příprava nemusela být tak tvrdá.
Nemusela, to je pravda. Však už mě taky Bethanie přemlouvala, že bychom spolu ještě jednu celou sezonu mohly odehrát. Ne že by mě to nelákalo, zažila jsem vedle ní krásné chvíle. Ale už na to opravdu nemám. Psychicky ani zdravotně. Jestli mi něco opravdu sebralo sílu, byly to ty neustálé návraty po zranění. Vždycky se mi něco povedlo, někam jsem se vyškrábala a zase jsem se zranila. Tohle mě víceméně provázelo od dětství. Někdy si říkám, že jsem s těmi všemi problémy udělala až neuvěřitelnou kariéru.

Takže teď opravdu otevřete kavárnu, o které často mluvíte? Nebo co bude dál?
Možná ano, to je můj velký sen. Nebo se seberu a pojedu se podívat na Nový Zéland. Mám takový seznam věcí, které bych chtěla zkusit a vidět. S tenisem jsem procestovala celý svět, ale většinou jsem poznala jen kurty a hotely. Teď budu mít čas si to vynahradit.

Nechtěla byste trénovat? Třeba neteře?
Možná by mě lákalo dělat někomu mentorku. Občas poradit, protože jsme tenis hrála celý život a nějaké zkušenosti mám. Ráda je někomu předám a k neteřím mám samozřejmě nejblíž. Fandím jim a dělá mi radost, když se jim daří. Ale plnohodnotnou trenérkou bych být nechtěla.

Několikrát jsme tu zmínili Bethanii Mattekovou-Sandsovou, se kterou jste vyhrála pět grandslamových titulů. Rozuměly jste si už od prvního zápasu?
Rozuměly. S někým se člověk musí sehrávat dlouho, zkouší to, ale stejně si s ním nesedne. U nás to bylo od první minuty naopak. Ona mě hnala dopředu, já ji občas uklidňovala a skvěle jsme se doplňovaly. Možná i tím, že jsme se našly na poslední chvíli a nestresovaly se výsledkem, nám to od začátku šlo. Ale že skončíme s pěti vyhranými grandslamy, to nás nenapadlo ani jednu.

Nikdy jste neměly krizi?
Ne, vážně neměly. Ani nebyl důvod, protože se nám dařilo. Bohužel nám to časem zkomplikovala zranění. Nejdřív dlouhé její a pak moje. Proto je mi moc líto, že nakonec nemohla přijet.

Až v Praze půjdete na kurt, dokážete odhadnout, jestli budete nervózní, nebo se spíš budete těšit?
Myslím, že to bude kombinace obojího. Nervózní budu určitě. Zaprvé to bude naposledy a zadruhé je to přece jen dlouho, co jsem nastoupila na turnaji. Nemám nahráno, očekávání nejsou žádná, ale samozřejmě bych chtěla něco předvést. Hlavně abych byla spokojená sama.