Krok k postupu i odměně: Věřila jsem si do posledního míče, usmívá se po obratu Martincová

Tereza Martincová zvládla neuvěřitelný zápas prvního kola kvalifikace, když ve třech setech porazila Řekyni Valentini Grammatikopoulouovou. Jaké to bylo utkání?
Bylo to těžké, nehrála jsem úplně dobře. Soupeřka do toho neskutečně šla, neměla co ztratit. Znám to, když hrajete s lepší hráčkou, hraje se vám vždy lépe. Tím nechci úplně říkat, že jsem lepší, ale cítila jsem, jak je uvolněná. Vyhovovala jí moje hra, já údery moc neliftuji. Hrála jsem je na ni a ona je jen rozdělovala. Musím říct, že hrála výborné úhly, pak to sbírala, opravdu do toho šla. Servis neměla moc dobrý, mě naopak držel.

První set měl být můj, ten jsem si pokazila sama. Ve druhém jsem se držela, trošičku jsem se rozehrála. Trenér mi říkal, že hru musím změnit, že musím více liftovat, což není úplně moje hra. Ve třetím setu jsem prohrávala 1:4… nevím. Seběhlo se to strašně rychle. Uhrála jsem druhý set 7:6 a hráčky, které tiebreak prohrají, pak bývají takové skleslé, ale ji to vůbec nepoznamenalo. Zase do toho šla a já jen běhala, vracela a věřila tomu, že to uhraji. Každý míč jsem makala a vracela vyšším liftem, aby jí nepadal pod ruky.

Dohánění skóre bylo v utkání opravdu hodně. Nenapadlo vás ani jednou, že už je to vážně špatné, že už to nemusí vyjít? Pořád jste si věřila?
S mou grandslamovou bilancí nad tímhle nesmím přemýšlet (smích). Hodně mi na tom záleží, nemám moc zkušeností. V grandslamech to chci strašně moc uhrát, ale ještě jsem se do hlavní soutěže nedostala, hrála jsem maximálně druhé kolo kvalifikace. Je to na mě znát, jsem trochu staženější. Musím ale opravdu říct, že jsem si neúspěch nepřipouštěla. Pořád jsem věřila do posledního míče, že otočím a neprohraji.

Výkřik na konci byl hodně hlasitý. Kdy naposledy jste po vyhraném zápase cítila takovou úlevu?
To vím naprosto přesně. Bylo to ve Gstaadu, kde jsem porazila Garcíaovou. Tam jsem si rovněž takto ulevila. Tady to bylo tím, že ze mě vše spadlo, taková ta nervozita, ztuhlost. A samozřejmě obrovská radost, je to kvalifikace grandslamu, takže je tady každý vyhraný zápas neskutečný.

Cítíte už se v kvalifikaci US Open lépe? Ty poslední kvalifikace byly, dá se říci, takové rozpačité…
Popravdě, teď jsem sice nasazená, ale hráčkám se obecně hraje lépe, když na ně není tlak a hrají proti lepší soupeřce. Nechci si připouštět, že bych musela vyhrát, ale stejně víte, že jste ta lepší. A jestli se cítím lépe? Už jsem tady byla jednou, minulý rok ale ne, to jsem měla zraněné koleno. Tady prostě hrozně chcete uspět, takže je to pořád těžké.

V poslední době jste hrála velké turnaje, soupeřky už o vás více vědí. To je asi také znát, ne?
To máte docela pravdu. Mohou se na vás podívat, více o vás vědí a o to více se mohou připravit. Ale přeci jen jsme tady skoro všechny v první dvoustovce a jsme na takové úrovni, že už se známe a víme. Vše se navíc dá najít na videích, takže se může připravit každá na každou.

Co vy a New York? Jak se vám líbí?
Líbí se mi moc, je to tu fajn. I když mi tedy přijde, že když se řekne New York a někdo tady nikdy nebyl, tak si od něj představuje opravdu hodně. Je to město, které nikdy nespí - hodně ruchu. Ale já ho mám ráda, nevadí mi. Je příjemné zajít si zde na večeři. Jsou tady neskuteční fanoušci, lidi chodí i na kvalifikaci. Je to moc fajn. I město, památky, Central Park. Super.

Nakupování jste zde už také zvládla?
(smích) Jen tak rychle. Během turnajů ho nemám moc ráda. Neříkám ale, že jsem se nebyla podívat, přeci jen jsem přijela o pár dní dříve. Když tady máte tři, čtyři dny před turnajem, tak to během jednoho večera projdete. Já si ale vždy koupím něco ráda až za odměnu. (smích) Vždycky koukám, něco si vyhlédnu, a pak si řeknu – jo, tohle bych si koupila, když se dostanu do hlavní soutěže.

Co to tedy bude, když se vám to podaří?
Jak se znám, tak nějaká kabelka a boty. Něco takového. (smích)