Karolína Plíšková: Rodiče v nás pořád věřili

Můžete si na turnaji v Praze vůbec dávat jiný cíl než ho vyhrát?
Bylo by krásné získat doma znovu titul. Už se mi to před dvěma lety povedlo, jenže bude to těžké, antuka není můj nejoblíbenější povrch. Ale je to tak, mým cílem je vyhrát.

Je tohle něco, co jste se za poslední roky musela naučit? Že na všech turnajích patříte automaticky mezi favoritky a už nejste ta, která může jen překvapit?
Ano, ta situace se oproti minulosti hodně změnila. Vzhledem k postavení na žebříčku se ode mě na každém turnaji očekávají výsledky. Soupeřky se na mě připravují. Ale mně tahle role nevadí, zvládám ji dobře.

Stala jste se letos třetí hráčkou světa. Sledujte žebříček?
Samozřejmě sleduju a je skvělé být takhle vysoko. Na druhou stranu větší význam pro mě mají tituly. Mou hlavní motivací je vyhrávat velké turnaje.

Cítíte, že si díky tomu budujete větší respekt u soupeřek?
Asi ano, ale na druhou stranu proti výše postaveným hráčkám se vždy každý vybičuje ke stoprocentnímu výkonu. Takže soupeřky proti mně často hrají na hranici svých možností.

Taky organizátoři na turnajích s vámi zacházejí jinak?
I v tomhle ohledu změny pociťuju. Na turnajích je o mě větší zájem, což s sebou nese víc mimotenisových povinností, jako jsou třeba focení nebo rozhovory. Ale má to i své výhody, třeba při požadavcích na tréninky mi organizátoři často vyjdou vstříc.

Loni jste změnila kouče. A prý jste hned od prvního tréninku s Davidem Kotyzou byla spokojená. Je to pravda?
Je to tak. David Kotyza přinesl do mé hry spoustu nových věcí. Zatím se mi daří, jsem spokojená.

Mění něco i na vašem tenise?
Něco ano. Rezervy v mé hře samozřejmě jsou a snažíme se na nich pracovat.

Oproti minulosti, aspoň to tak vypadá, je pro vás důležitější i fyzická příprava. Je to tak?
Je. Na kondici se udělalo hodně práce a za poslední rok jsem se kondičně zlepšila. Ale i tady je to běh na dlouhou trať, makáme pořád.

Věnujete tomu i víc času než dřív?
Od loňského Wimbledonu na kondici pracuju víc, ale ne jen na té herní. Hodně času trávím důkladnými rozcvičkami a strečinkem. Je to i jako prevence proti zranění, na kurtu se pak cítím líp. Když jde zápas do třetího setu, mám stále dost sil.

Jaký je ve vaší přípravě podíl tenisu a kondice?
Poměr je pořád stejný. Je potřeba skloubit všechno dohromady, na plánu se s trenéry domlouváme společně. Jsou fáze v sezoně, kdy víc nabírám kondici, jindy zase cítím, že potřebuju víc tenisu. Záleží na aktuálním rozpoložení.

Cítíte, že si pražský turnaj ve světě udělal jméno?
Rozhodně. Turnaj ve Stromovce patří k nejlepším turnajům této kategorie. Každoročně je skvěle zorganizovaný, Praha je navíc krásná, takže ano, ve světě má tenhle turnaj zvuk.

Určitě se na vás přijdou podívat známí a rodina. Táta od pohledu vypadá přísně. Byl takový?
Byl. Ale snažil se nám všechno spíš vysvětlit, než že by křičel. Ale když to nešlo po dobrém, šlo to po zlém.

Jaká u vás byla výchova?
U nás ani jeden rodič tenis nehrál. Mamka je nesportovec, táta hrál hokej a tenis měli okoukaný jen z televize. Ale dělali nám veškerý servis okolo a třeba kondičku jsme s nimi trénovali daleko víc než ostatní děti. Taky jsme se stěhovali tam, kde tenis žil. Začínali jsme v Lounech, pak jsme šli do Litvínova, do Německa a nakonec do Prahy. Na jejich výchovu nedáme dopustit. Bylo období, kdy se říkalo, že jsou Plíškové jen další promarněný talent a že z nás nic nebude. Ale rodiče v nás pořád věřili.