Nejsložitější nominace za mých jedenáct let u týmu. Má ale i pozitiva, míní kapitán Navrátil

Jaroslav Navrátil již s českým týmem několikrát slavil úspěch, dvakrát Češi pod jeho vedením vyhráli, jednou postoupili do finále. Můžete se směle považovat za nejúspěšnějšího kapitána v historii. Jak se to poslouchá?

Poslouchá se to samozřejmě dobře, ale kdyby k tomu nebyli ti výborní hráči, jakými jsou Tomáš Berdych, Radek Štěpánek, Lukáš Rosol a Jirka Veselý, tak bych asi tím nejlepším kapitánem nebyl. Mám štěstí na to, že se daná generace hráčů takto sešla a že si šla pro ta vítězství, která se nám v letech 2012 a 2013 podařila.

Kouzlo je tedy jen v tom, že se sešli hráči, nebo je to i v něčem jiném?

Kouzlo je ten tým dobře poskládat. V tu dobu, když jsme Davis Cup dvakrát vyhráli, byli jak Tomáš Berdych, tak i Radek Štěpánek na vrcholu, a ty dva roky prakticky až na výjimky odtáhli spolu. Nebylo to pro ně jednoduché hrát tři dny za sebou singla i debla. Přešlo se přes těžká úskalí a těžké soupeře. Já jsem samozřejmě jejich součástí, ale ten hlavní podíl mají určitě hráči.

Můžete v roli kapitána stavět i na zkušenostech z vaší hráčské kariéry?

Určitě to je výhodou. Hráčská kariéra je jedna věc. A druhá, což je nejdůležitější, se všemi hráči, kteří jsou v Davis Cupu nebo jím prošli, jsem kromě Lukáše Rosola trénoval. S Tomášem Berdychem, Radkem Štěpánkem, Jirkou Veselým, Adamem Pavláskem… Je to výhodou, už se známe delší dobu. Poznal jsem je jako mladé kluky, prošli jsme si tím. Víme, co máme jeden od druhého čekat. Oni respektují mě, za což jsem rád, a já respektuji je jako hráče.

Jako hráč jste hrál proti Connorsovi, Agassimu jste dokonce nadělil kanára. Málem jste porazil Wilandera. Jak se na tyto zápasy zpětně díváte?

Vzpomínky jsou to nádherné. Moje kariéra byla, myslím si, dobrá. Říkám dobrá, protože jsem byl šedesátým čtvrtým hráčem na světě, mohla být určitě i lepší. V tu danou dobu jsem byl určitě spokojený a tyhle zápasy s Jimmym Connorsem, Matsem Wilanderem či proti Andre Agassimu, který začínal a se kterým jsem hrál v Basileji, byly pro mě výbornou zkušeností. Jsou to nezapomenutelné zážitky.

V Davis Cupu jste odehrál jediný zápas. Byla to dvouhra v Paraguayi v roce 1983, kterou jste vyhrál. Jak na vaše daviscupové působení vzpomínáte?

Na daviscupovou kariéru vzpomínám samozřejmě krásně, ale já nebyl úplnou součásti Davis Cupu, protože přede mnou byli lepší hráči. Já byl v tu dobu nějakým pátým, šestým hráčem v republice, výše byli hráči jako Ivan Lendl, Tomáš Šmíd, Pavel Složil a Standa Birner. Ti byli tou dobou lepší, ale do té Paraguaye se to tenkrát sešlo, že se zranil Pavel Složil, tak jsem tam jel s nimi já. Byl to velký zážitek, i když jsme to utkání bohužel 3:2 prohráli. Já jsem sice bod udělal, ale pro vývoj zápasu už nebyl podstatný.

Nejlepšího umístění kariéry jste dosáhl až ve třiceti letech. Čím to, že takhle pozdě?

Myslím si, že až na výjimky jako Tomáš Berdych, dospívají čeští hráči trochu později. Svůj nejlepší tenis hrají kolem pětadvaceti, šestadvaceti let. Mně se to povedlo až mezi osmadvacátým a třicátým rokem, poté jsem ve dvaatřiceti končil kariéru. Možná to bylo zkušenostmi, možná tím, že až od těch pětadvaceti jsem měl svého trenéra v klubu, tenkrát v Přerově, který se mi věnoval a říkal mi věci, které kdybych slyšel jako junior, mohl bych být ještě lepší.

Hrál jste i na ATP turnaji v Praze, který jste s Kordou dokázali v deblu vyhrát. Jak na tento úspěch vzpomínáte a co pro vás znamenalo, že jsme měli tak velký turnaj u nás v Praze?

Byla to doba, kdy si Československo opravdu zasloužilo turnaj ATP. Dělal ho v tu dobu pan Kodeš na Štvanici a myslím si, že byl mnoho let vynikající. Hlavní výhodou bylo, že čeští hráči, kteří se do turnaje nedostali, mohli využít volné karty, byla to pro ně příležitost. Já na ten turnaj vzpomínám velice dobře, protože jsem na něm v roce 1987 v prvním kole porazil Miloše Mečíře, který byl první nasazený a v té době byl šestým hráčem světa. Prohrál jsem semifinále s Tomášem Šmídem a o rok později jsem vyhrál čtyřhru s mladým Petrem Kordou, který byl tenkrát příslibem a velkým talentem, a s nímž jsem taky trénoval a spolupracoval. Jsou to určitě krásné vzpomínky.

Zpět k Davis Cupu. Jak těžko se skládá nominace? Vzpomenete si na zápas, kdy se skládala vůbec tím nejsložitějším způsobem?

Musím říci, že nejtěžším způsobem se skládala sestava na tento poslední zápas, který hrajeme tady v Austrálii. Během mé jedenáctileté kariéry samozřejmě vždy jeden, možná dva hráči chyběli. Spíše však jeden, a nestávalo se to v mnoha případech. Teď mi chybí tři, což je určitě zásah do týmu. Nicméně na druhou stranu je to i výhoda, příležitost zabudovat se do české reprezentace dostanou mladí hráči. Určitě nás čeká generační obměna. Jestliže Radek Štěpánek má nyní osmatřicet a Tomáš Berdych jednatřicet, a už toho v Davis Cupu odehráli opravdu hodně, tak by bylo dobré, aby se i mladá generace zabudovala. Na Austrálii to ale pro mě určitě byla nejkomplikovanější nominace.

Jak moc těžké bylo finále v Srbsku z roku 2013, na které jste nemohl odletět?

To byl moment, který byl pro mě jeden z nejhorších. Sezóna se v roce 2013 rozběhla dobře, vyhráli jsme tři těžké zápasy. Na finále jsem se strašně těšil. Bohužel se mi na dovolené stalo to, že mi vyletěla ploténka, nemohl jsem se hnout. Pak jsem letěl zpátky domů a byla z toho plicní embolie. Těsně před Davis Cupem jsem musel být v nemocnici a byl jsem bohužel v ohrožení života. Naštěstí to dopadlo tak, jak to dopadlo. Kluci bojovali i za mě a myslím si, že to zvládli opravdu super, protože to finále bylo pro český tým velice lehkou záležitostí.

Jaký je to pocit sedět při zápasech na lavičce? Prožíváte je hodně?

Ze začátku jsem to prožíval více. Teď samozřejmě taky, ale ty zkušenosti, když jste tam jedenáctým rokem… Je důležité s kluky komunikovat. Když se jim daří, tak méně. Když se jim nedaří, tak chce člověk něco změnit a uplatnit zkušenosti, jak kapitánské, tak hráčské. Protože když člověk kluky trénuje, tak ví, co jsou jejich slabiny a co přednosti, a v ten daný moment jim může na té lávce pomoci.

Máte chvíle, kdy potřebujete od tenisu úplně vypnout? Prý chytáte ryby. Pomáhá to?

Určitě. Tenis je celosezónní sport. Dneska si člověk od tenisu neodpočine vůbec, maximálně možná v listopadu. Do října je sezóna a prvního prosince již začíná příprava. Odpočinek je důležitý a jak říkáte, ryby lovím rád, ale mým posledním koníčkem, je teď čtvrtým rokem myslivost. Je to pro mě strašné odreagování. Je to koníček, poznal jsem jinou sortu lidí a v lese si rád odpočinu.