Matadorka Hradecká: o moskevské nervozitě, jedinečném Pálovi i kouzlu českých parťaček

- Marek Bartošík

Když kapitán české ženské reprezentace Petr Pála ukázal v nominaci pro Pohár Billie Jean Kingové také na Lucii Hradeckou, kdekoho jeho volba překvapila. Velezkušená a stále elitní deblová specialistka ale hned v prvním utkání proti Němkám vybojovala spolu s Kateřinou Siniakovou klíčový bod. A o den později, už v uvolněnější atmosféře, si našla čas na otázky přítomných českých novinářů.

Složení českého BJKC (dříve fedcupového) týmu se za poslední dekádu výrazně obměnilo, nicméně v nominaci kapitána Petra Pály figuruje stejně jako před deseti lety Lucie Hradecká. Usměvavá tenistka tehdy spojila v rozhodující čtyřhře finále v Moskvě síly s jinou sympatickou deblistkou – Květou Peschkeovou – a společně zajistily Češkám první fedcupový triumf v samostatné historii země.

Co si vybavíte z moskevského finále, kde jste s Květou Peschkeovou porazily silné duo Maria Kirilenková, Jelena Vesninová?
Atmosféra byla neskutečná, vlastně poprvé po strašně dlouhé době byla šance vyhrát Fed Cup (poprvé od roku 1988, pozn. red.). Bylo to pro nás něco úplně nového, nikdo nevěděl, jaké to jsou pocity.

Zkusíte, prosím, zavzpomínat na tehdejší spolupráci s Květou Peschkeovou?
Jako dneska si pamatuju, jak jsem jí jako nováček říkala: Hele Květi, já budu asi hrozně nervózní. Ona na to: Vůbec se toho neboj, vlez na kurt, starej se jen o naši lavičku a ničeho jiného si nevšímej. Byla to krásná zkušenost v téhle soutěži a hezká vzpomínka.

Před deseti lety v Moskvě byla Květa Peschkeová nejzkušenější členkou týmu, nyní máte stejnou roli vy. Vnímáte nějakou změnu?
Na kurtu se snažím působit jinak než dřív. Vím, že člověk musím být pozitivní, neměl by moc padat do negativity a frustrace. Když v tenise něco zkazíte, pořád máte dost šancí, abyste to mohli napravit. To bylo vidět i v pondělním zápase. Kačka je hodně emotivní, lítá emocemi nahoru dolů. Když jsem viděla, že zkazila úder, ještě víc jsem se ji snažila podpořit. Kačka má takové zápasy ráda, a když ji ještě podpoříte, přináší to ovoce.

Myslela jste si, že si ještě někdy zahrajete za reprezentaci v O2 areně?
Asi ne. Nicméně když mi Petr (Pála) napsal, jestli jsem ready hrát, že by mě chtěl zpátky do týmu, hned jsem odpověděla, že moc ráda. Všeobecně mám v oblibě, když můžu reprezentovat, navíc doma před našimi neuvěřitelnými fanoušky.

Zmínila jste Petra Pálu, který je dlouholetým kapitánem českého týmu. Jaký je?
Úžasný. Je to muž na pravém místě. Nesnaží se do týmu vnést svoji vizi, naopak udržuje pohodu v týmu, všem vychází vstříc. Hráčky, které nerady vstávají, nenutí, že musí jít ráno v osm na trénink. Každý člen týmu má svůj klid.

Společnou cestu evidentně umíte nalézt i vy. Čím to, že dokážete navázat fungující spolupráci s různým typem českých hráček, které mají i různé povahy?
Dobrá otázka. Je fakt, že největší úspěchy mám většinou s někým z Česka. My máme českou náturu, svůj jazyk. Zkombinovat to s angličtinou je někdy dost těžké. Když něco řeknete česky, je to jasné, kdežto v angličtině to tak nemusí vyznít. A než si na sebe lidi zvyknou, může tam být chvilku bariéra. Kdežto když hrajete s krajankou, máte podobnou povahu, podobné zázemí, v němž jste vyrostli. Prostě k sobě máte blíž. To je asi hlavní důvod.

Ve Fed Cupu jste byla pětkrát součástí vítězného týmu. Kde uschováváte poháry?
Mám je všechny doma vystavené v obýváku na zdi. Každý má svoji poličku. Na jeden tam je ale určitě ještě místo, to není problém. Klidně tam nechám poličku dodělat. (směje se)

V šestatřiceti letech stále patříte k elitním deblovým specialistkám. Máte představu, jak dlouho ještě budete hrát profesionální tenis?
Nechávám tomu volný průběh. Letos jsem si prošla zdravotními problémy, ale když jsme se daly dohromady s Maruškou (Bouzkovou), zase mě to bavilo a měly jsem úspěchy (Bouzková s Hradeckou ovládly turnaje v Birminghamu a Praze, také si zahrály čtvrtfinále na Wimbledonu a US Open, pozn. red.). Co přijde, to přijde. Neplánuju dopředu, že třeba určitě příští sezonu odehraju až do konce. Dám na své pocity. Když budu chtít, vydržím hrát. Když ne, tak řeknu, že už toho bylo dost.