Olympijské vítězky? Zní to výborně, radují se Krejčíková se Siniakovou

- Redakce

PŮVODNÍ ZPRAVODAJSTVÍ Z TOKIA: Historicky první české tenistky, které získaly zlaté medaile na olympijských hrách, mají svůj ceremoniál i s vysněnou hymnou za sebou. Barbora Krejčíková a Kateřina Siniaková opanovaly v tokijském vedru a dusnu soutěž ve čtyřhře a potvrdily role nasazených jedniček. Jak však přiznávají, cesta za zlatem byla nesmírně těžká a energie obou hráček je takřka na nule. Doplňuje ji však euforie.

Byla to parádní finálová jízda. Krejčíková se Siniakovou přehrály Švýcarky Belindu Bencicovou a Viktoriji Golubicovou 7:5, 6:1 a ve druhém setu jim hned čtyřikrát vzaly servis. Splnily si tak své velké přání, kterým bylo slyšet po finálovém utkání českou hymnu.

Při ceremoniálu si vzájemně pověsily medaile na krk a pak si společně nejkrásnější českou písničku zazpívaly. V tu chvíli už věděly, že dosáhly jednoho z největších úspěchů společné kariéry.

Koho napadlo vzájemné pověšení si medailí na krk?
KS: To nám řekli organizátoři, že můžeme, takže jsme toho využily. Jinak nám přijde smutné, že si olympionici dávají medaile sami. Bylo to takhle lepší.

Užily jste si ten obřadný okamžik?
BK: Bylo super, že jsme tu šanci dostaly a mohly se pak ještě vzájemně obejmout. Bylo to silné a celková atmosféra kolem toho ještě hlubší.

Prozradíte, co jste si řekly během objímání?
BK: To je tajné a necháme si to pro sebe.

Olympijské vítězky – jak vám to zní?
KS: Výborně to zní. Na začátku turnaje to asi všichni očekávali, ale i tak to bylo hrozně těžké. Měly jsme složité zápasy a jsem hrozně moc pyšná, že jsme to takhle zvládly a vybojovaly si tuhle zlatou medaili, kterou můžeme přivést do Čech. Jsem za to hrozně ráda.

BK: Ještě jsem si neuvědomila, co se stalo. Je to strašně narychlo, povedly se obrovské věci a já teď mám na krku tohle zlato, které je ohromně těžké a mám z něj obrovskou radost. Ale ještě mi úplně nedochází, že jsme vyhrály olympiádu. Nevím, jak lépe to nazvat. Jsem pořád v jednom kole, jedu z turnaje na turnaj, celé si to uvědomím asi až později, stejně jako grandslamový titul. Prostě až to všechno opadne a budu mít více času si to užít. Je to úžasné, že se nám to takhle povedlo, a že jsme splnily to, co se od nás očekávalo. Bylo to těžkých deset dní, zápasy byly hodně natřískané za sebou, o to mě více těší, jak jsme to s Katkou dokázaly.

Kdy vám v průběhu turnaje bylo nejhůř? Jaký zápas byl nejtěžší?
BK: Asi všechny.

KS: Ty zápasy doopravdy byly těžké. V supertiebreacích se to může zlomit na libovolnou stranu. Jsem ohromně ráda, že jsme to takhle dokázaly. S Australankami jsme na začátku byly úplně bez šance, ale dokázaly jsme se z toho dostat. Ruskám jsme pak měly co vracet, měly jsme s nimi těžký zápas na Wimbledonu, kdy se nám to vůbec nesešlo. Takže všechny zápasy byly těžké a hrozně moc dobře jsme se s tím popraly, fungovaly jako tým, podpořily se navzájem a povedlo se.

Máte vůbec ještě nějaké síly? Jaký je stav nádrže energie?
BK: Empty. Tak akorát oslavit zlato a odletět pryč. Takový je stav. Jsem unavená, obě jsme unavené, bylo to ohromně náročné, emocionálně to bylo náročné teď. Musely jsme dva dny čekat, to nebylo zrovna příjemné. Člověk to chce mít za sebou, chce to odehrát a vědět, jestli je tam, nebo tam, ale místo toho musí čekat.

Bylo pro vás čekání na zápas těžší, než samotné finále?
KS: Byly jsme v zápase hodně nervózní, asi to bylo vidět. O to víc se cení, jak jsme se s tím popraly a dokázaly jsme urvat ten první set. Potom už to šlo lépe, začaly jsme je tlačit a byly prostě lepší. Celkově byly poslední dny určitě náročné.

Při proměněném mečbolu měla vaše soupeřka karambol. Ani jste neměly čas se začít radovat...
BK: Jak spadla, nebyly jsme si jisté, jestli si něco neudělala a nechtěly jsme se radovat, když ona tam leží a je třeba v bolestech. Proto jsme počkaly, a když ona řekla, že všechno je dobré, měly jsme takovou tu naši, asi možná málo emocionální, oslavu.

KS: Asi kdyby nespadla, bylo by to větší.

Zakřičely jste si alespoň v šatně před ceremoniálem?
KS: Vůbec, byl strašný fofr, abychom byly na ceremoniálu. Bylo to hodně hektické.

BK: Nestihly jsme ani sprchu, nemůžeme před dopingovou kontrolou.

Věděly jste, že můžete být první, kdo z Čechů vyhraje tenisové zlato?
BK: Nevěděly a moc jsme to ani neřešily. Chtěly jsme pomstít Maky, sice s Belindou se známe a máme ji rády, a když vyhrála, tak jí to přejeme, ale Maky jsme chtěly pomstít a urvat další zlato pro Česko, pro naši zemi. To bylo to největší, co jsme chtěly. Aby lidé doma na nás mohli být pyšní, a abychom v týmu mohli mít další zlato, protože už jich tam máme docela dost.

Báro, vaše mentorka Jana Novotná získala na olympiádě ve čtyřhře dvě stříbra z debla, jaké je to překonat?
BK: Co si budeme, je to smutné. Kdyby tady byla, bylo by to určitě veselejší. Moc jsem o tom ani nepřemýšlela, věděla jsem, že Jana má medaile, ale nikdy jsem si neříkala, že bych ji mohla překonat. Řeknu to spíš tak, že si myslím, že na nás dává pozor. Jak na mě, tak i na Katku dává pozor její bývalá kondiční, která bohužel už také umřela. Myslím, že tam teď obě spolu jsou, drží se za ramena, fandí nám a dávají na nás pozor. Za to jim obrovsky děkujeme, jak nás vše naučily, kolik času nám věnovaly a jak nás připravily na tyhle okamžiky. Na to nikdy nezapomene a až do naší smrti jim budeme vděčné.

KS: Také bych si hrozně moc přála, aby tady Helena mohla být s námi. Určitě nás sledují a jak řekla Bára, bez nich bychom tady nestály. Jsem moc ráda, že jsem si nějakou cestu s mojí trenérkou prošla a určitě jsou na nás obě velmi pyšné tam nahoře.

Komu medaile ukážete doma jako prvnímu?
KS: Mám to hrozně složité, přilétám zítra a hned v úterý ráno letím bohužel pryč. Přijedou za mnou rodiče, takže to budou oni.

BK: Já vůbec nevím. Ukážu to určitě rodině, kamarádům, doufám, že se dostanu na Olympijský festival, abych to mohla ukázat i ostatním lidem a poděkuji jim všem, jak nám fandili. Katka už bude pryč, ale já to zvládnu sama, s fanoušky si to určitě užijeme. Jedni z prvních, kdo medaili vlastně uvidí, budou ostatní sportovci ve vesnici, co jsou teď věřím v klubovně, a kteří se na nás určitě dívali a fandili nám. I díky nim tady jsme a díky tomu, jak nám fandili a povzbuzovali nás a vytvářeli nám suprovou atmosféru. To nám dodávalo hrozně moc energie a motivovalo nás to. Chtěly jsme udělat to, co zvládli i oni. Prostě všem, kteří medaili budou chtít vidět, těm jim ji ukážu. (smích)

K samotnému utkání. Co zlomilo první set? Čím soupeřky vypadly tak trochu z tempa?
BK: Tím, že jsme je brejkly a pak to doservírovaly.

KS: Ty šance tam byly. Myslím, že jsme nezačaly nejlépe kvůli nervozitě, byly tam lehčí chyby z naší strany, ale pořád jsme se držely, podporovaly navzájem, že to přejde a přijde. Dobře jsme se udržely v zápase a samozřejmě ten brejk a dohrání toho prvního setu nám hrozně pomohlo.

Báro, v jednom gemu jste nastřílela 4 esa...
BK: Fakt tolik? Tyjo. Slušný. Kdybych takhle podávala v singlu, byla bych ráda. Jsem rád, že mi servis psal, stejně i v minulých zápasech. Dnes trochu foukalo a bylo to těžší, podmínky byly doopravdy náročné, půlka byla stín, půlka sluníčko, takže další náročný prvek, ale jsem ráda, že to takhle vyšlo, dobře jsme podávaly, držely si ty servisy a vše se sešlo, jak se sešlo. A že jsme prostě vyhrály!

Katko, jaká byla poslední hra, ve které jste returnovala na mečboly?
KS: Těžká. Hrozně moc jsem to chtěla dohrát, soupeřka zahrála několik super míčů, ale Bára se mě snažila podpořit, že to přijde a nakonec to vážně přišlo. Bylo super, že jsme je celý druhý set tlačily. Když to pak padlo, byla to obrovská radost.