Otec Jonáše Forejtka: O synově úspěchu a obětech pro rodinu

- David Schlegel, Jan Vojkůvka

Na dovolené nejezdí, zajistit čtyři děti sportovce dá zabrat. Ladislav Forejtek, otec daviscupového reprezentanta Jonáše Forejtka, však vidí, že se tvrdá práce a oběti vyplácí. „Jonášovou předností je, že hodně trénuje,“ uvedl v exkluzivním rozhovoru pro Tenisový svět hlavní výhodu českého tenisty.

Vedoucí úseku alpského lyžování na lyžařském svazu a čtyřnásobný otec Ladislav Forejtek může být na svého syna Jonáše právem hrdý. Stejně jako na ostatní své děti, které se rovněž vydaly sportovní cestou a tvrdě na sobě pracují. Za pečlivého dohledu jejich tatínka, který vedl první sportovní krůčky svých ratolestí.

Osmnáctiletý Jonáš, který pochází ze sportovní rodiny (bratr Filip je alpským lyžařem, stejně jako mladší bratr Patrik, jenž se věnuje i rychlostní kanoistice. Sestra Eliška se kromě lyžování věnuje rovněž tenisu, pozn. redakce), má našlápnuto k zářivé budoucnosti předního světového tenisty. O tom svědčí i tři juniorské grandslamové tituly, přičemž ten poslední byl na US Open ve dvouhře. Vše pak korunoval ziskem dvou bodů při utkání Davis Cupu v bosenské Zenici.

Jak jste sledoval Davisův pohár?
Sledoval jsem to v televizi a s Jonášem jsme byli ve spojení přes telefon.

Jezdíte se svým synem po turnajích?
Občas, když je čas. Teď už spíš jezdí s trenérem Honzou Mertlem. Předtím, když byl malý, to jsem s ním jezdil na každý turnaj, ale teď už tolik ne.

Máte čtyři děti a všechny se věnují sportu. Váš nejstarší syn Filip se dostal ve sjezdovém lyžování dokonce na olympijské hry, byl pátý na mistrovství světa juniorů. Jonáš je v Davis Cupu. Rozhodl jste se už dávno předtím, že vaše děti budou dělat sport na nejvyšší úrovni?
Ne, to ne. Sportovali jsme, protože jsme bydleli na horách. Na horách bylo nejlepší lyžovat a v létě jsme hráli tenis, protože jsme měli penzion vedle tenisových kurtů. Takže to z toho vyplynulo. Já dřív také hrál na amatérské úrovni tenis, lyžoval, takže ty sporty jsem relativně uměl na to, abych jim dal začátky.

Byl jste na děti přísný?
Asi jsem byl přísný. Trénovali jsme hodně jak v létě, tak v zimě. Trénovali jsme kondiční přípravu. Nebyla ale meta, že musíme dosáhnout nejvyšší úrovně, ale spíš jsem se to snažil dělat spolu s kolegy, se kterými jsme spolupracovali v lyžování i tenise, pořádně.

Mohl byste popsat, čemu se vaše děti věnují a jak jsou ve svých sportech dobří?
Nejstarší Filip lyžuje, zůstal jen u lyžování. Dostal stipendium a je na čtyři roky na univerzitě v Coloradu, kde začal druhý ročník. Jonáš si zvolil tenis už v žákovské kategorii a chodí na sportovní gymnázium v Plzni. Patrik lyžuje a dělá rychlostní kanoistiku. Tomu je čtrnáct a chodí na základku v Plzni. A nejmladší Eliška lyžuje a hraje tenis.

Vychovat děti ke sportu stojí také spoustu peněz, jak jste to financovali?
Máme ještě restauraci ve Špindlu na horách. Pro mě bylo dobré, že ráno jsme šli na trénink, děti do školy, já do práce. Spojoval jsem to a mohl u toho i pracovat. Tím jsem šetřil prostředky, že jsme nepotřebovali trenéry ani dojíždět. Žili jsme na horách. To samé v létě, kdy jsem s nimi hrál já. Největším sponzorem byl a je můj táta, dětí děda.

Věříte, že budou i vaše mladší děti tak úspěšné ve sportu jako starší synové?
To spíš bude záležet na nich, jak moc se jim bude chtít dřít. Dělám to pořád stejně jako jsem to dělal se staršíma. Už tedy na ně nezbývá tolik času, ale pořád s nimi jezdím, když je čas. Jezdíme na lyžích, s malou hraji tenis. Uvidíme, jak se to vyvine.

Když jste jezdil s Jonášem na turnaje, často bývají za plotem vidět rodiče, kteří se nervují víc než děti a víc prožívají zápasy. Jak jste to měli vy s manželkou?
Zápasy jsem taky prožíval. Hlavně jsem prožíval, když se mu nedařilo nebo hrál špatně. Manželka se nemůže doteď dívat na zápasy a odchází a sleduje jenom skóre, nebo jí ho hlásí malá Eliška.

Prožili jste také nějakou krizi, kdy to vypadalo, že by Jonáš skončil s tenisem?
Vůbec. On chtěl pořád hrát, žádná krize ani v pubertě, kdy by na to třeba kašlal.

Jonáš se stále víc prosazuje v tenise. Vyhrál grandslam na US Open a také dva grandslamy ve čtyřhře. Kde vidíte jeho limity?
To nevím. Jonáš má výhodu, že je neskutečně pracovitý a samostatný. Záleží na něm, jak bude chtít hodně trénovat a co tomu bude chtít všechno obětovat. Velkou předností je jeho tréninková píle.

Říkal, že trénuje až pět hodin denně. Zjišťoval jste si k tomu nějaké detaily? Mohlo by se také stát, že by byl přetrénovaný...
Tak dejme tomu tři, čtyři hodiny tenisu, hodinu kondici, hodinu regeneraci... Na to teď taky dbáme a chceme posílit tým o kondičního trenéra a spolupracovat s fyzioterapeutem.

Dědeček vaší manželky, Pavel Macenauer, hrál na olympijských hrách v Paříži v roce 1924, hrál v Davis Cupu... Cítil jste podporu ke sportování i ze strany manželky?
Určitě. Manželka Sabina děti rozvážela, zajišťovala technické zázemí, dělala s nimi kondičku. Chodila s nimi lyžovat, když jsem byl v práci. Bez ní by to podle mě vůbec nešlo dělat.

Pracujete na lyžařském svazu. Jak jste se k té práci dostal? Využíváte trochu protekce?
Protekci tam nevyužívám vůbec (smích). Dostal jsem se k tomu tak, že jsme se lyžování věnovali s dětmi od malička, já dřív lyžoval. Pořádali jsme závody a postupně jsme vybudovali s kamarádem v našem klubu výborný tréninkový tým. Vyplynulo z toho nakonec, že jsem kandidoval na předsedu úseku alpských disciplín. Postavili jsme tam skvělý tým, který funguje. Není to jen moje zásluha, mám kolem sebe perfektní kolegy, kteří neocenitelně pracují pro náš úsek a celý svaz. Snažíme se hlavně shánět peníze a pomáhat zajišťovat, co možná nejlepší přípravu našim reprezentantům, juniorům i dětem.

Jezdíte společně celá rodina na dovolenou?
Já moc na dovolené nejezdím. To spíš jezdila a jezdí máma, ona je taková větší cestovatelka. Vždy jednou nebo dvakrát za rok jedou k moři. Jonáš už nechce, říká, že pro něj je to tréninková ztráta. Zbytek dětí ještě jezdí.

Na svazu jste na plný úvazek, nebo čím se zabýváte v civilním životě?
Ne, na svazu jsme dobrovolně, to je dobrovolná funkce. Máme restauraci ve Špindlu a za Plzní, kde bydlíme, se starám o rodinné hospodářství.