Trápící se Veselý po facce v Paříži: Je na mně hrozně znát, že si nevěřím. Dát si pauzu ale není cesta

První set jste prohrál těsně. Tam se to asi zlomilo ve prospěch soupeře…
Určitě. Kdybych vyhrál první set, zůstal bych možná pozitivnější. Období, které prožívám, není úplně lehké. Dnes to bylo vidět. Po prvním setu přišla nejistota, panika. Zápas byl během padesáti minut pryč.

Dá se popsat, co prožíváte?
Spousta věcí tomu nepomohla, jako třeba zranění. Natrhnuté tříslo, vykloubený prst. Nahromadilo se to. Volna bylo až moc, vypadl jsem z herní pohody, ztratil jsem sebevědomí. Je těžké vrátit se zpět. Přijde mi, že čím víc se snažím, tím horší to je.

Je to začarovaný kruh. Člověk potřebuje zápasy, ale zároveň se mu nedaří a na turnajích končí brzy…
Po Marrákeši jsem odehrál challengery, ale neuspěl jsem. Teď mi přišlo, že v Heilbronnu a v Lyonu to šlo nahoru. Dnešní facka mě ale srazila zpátky dolů. Nevěřím si, je to na mně hrozně znát. Už se nedokážu opřít ani o podání. Momentálně jsem pro soupeře docela dobrý los.

Má cenu nějaká pauza? Protože člověka to stojí postavení v žebříčku.
Těžko říct. Když vypadne Wimbledon a všechno ostatní, tak už se to nebude mít kam hnout. To možná bude nový start. Myšlenky mám různé. Samozřejmě není nic lehčího než si dát do konce roku pauzu. Ale to není cesta. Věřím, že můj tenis z elitní padesátky někde je. Musím dál pracovat a zůstat trpělivý.

Nedávno jste prý propustil trenéra Theodora Devotyho. Jaká je teď situace ve vašem týmu?
S trenérem jsme se rozešli po turnaji v Heilbronnu (Veselý na něm vypadl v osmifinále 16. května; pozn. red.). Od té doby nebyl moc čas něco řešit. Zatím pořádně nevím, s kým bych teď chtěl spolupracovat. Energie, kterou jsme s Theodorem získali po loňském osmifinále ve Wimbledonu, vyprchala. Pak je těžké hledat novou pozitivní energii. Necítil jsem, že se to hýbe správným směrem.

Pomáhá vám radost z rodiny? Že si po takovém zápase řeknete, že je to jenom tenis?
Samozřejmě. Rodina je zdravá, je tady se mnou. Porážka bolí, bude mě nejspíš bolet ještě v dalších dnech. Ale je to jenom sport. Je to – dá se říct – koníček. Nicméně člověk do toho vkládá veškerý svůj čas a energii, takže očekává výsledky. Mé ambice byly před pár lety vyšší. Bude mi šestadvacet, takže mám ještě před sebou několik let na okruhu. Nezbývá než bojovat dál.