Proklaté daně. Kolik tenistům skutečně zbyde z prize money?

- Radek Štohl

U široké veřejnosti je to ožehavé téma. Tenisté podle ní vydělávají na okruhu přemrštěné peníze, se kterými pak ani neví jak naložit. Ne vždy je to však tak růžové, jak se na první pohled zdá. Velkou roli v tom totiž hraje zdanění příjmů.

Když v roce 2013 Rafael Nadal a Serena Williamsová vyhráli dvouhru na US Open, každý z nich na prize money získal 3,6 milionu dolarů. Oba však v tu chvíli lamentovali, že část peněz jim bude zdaněna.

„Prize money jsou pro nás vysoké. Na druhou stranu se však nejedná o skutečné peníze, musíte je totiž danit a ve Španělsku to dělá až 56 procent,“ naříkal v té době Nadal

Podobně na tom byla i Williamsová. „Někdo mi řekl, že jsem na prize money vydělala již 50 milionů dolarů, polovina z toho však jde státu. Pokaždé jim ze svého výdělku dávám stejnou část,“ přidala se k Nadalovi.

Ale nejde jen o Ameriku. Podobné je to s daněním prize money i ve Velké Británii, kde se hraje nejslavnější turnaj světa – Wimbledon. Pokud tedy tenisté nastoupí na turnaj v Británii, z vítězného turnaje se jim odečte 45 %. V ostatních zemích to není příliš odlišné, taková Austrálie má ještě o pět procent vyšší sazbu.

To ale není vůbec všechno. Ve Velké Británie sportovci musí odvádět daně i ze svých sponzorských aktivit. A to v případě, kdy nejen hrají, ale kdy také trénují!

Ve zmíněných dvou státech je situace navíc ještě komplikovanější. Jestli totiž tradičně pracující osoba žije v jedné a pracuje v druhé zemi, může se jí také přihodit, že bude platit daně v obou z nich. Pokud tedy profesionální sportovec „pracuje“ v několika odlišných zemích a neplatí-li v jedné z nich, můžou se ho poté týkat velké problémy ohledně neplacení daní (u vrcholových sportovců to nejednou končí až u soudu).

Nadal mezi lety 2006 a 2011 nastupoval v Queen’s Clubu, v roce 2012 ale turnaj vynechal. Důvod? Údajně se jednalo o finanční záležitosti. Kromě uvedeného podniku totiž Španěl téměř pravidelně hraje ve Wimbledonu a také na Turnaji mistrů. V průměru tedy v Británii stráví přibližně šest týdnů ročně (dva týdny na turnaj).

Pokud na každé akci dojde až do finále, odehraje v průměru sedm utkání za turnaj, přičemž mezi zápasy tři dny trénuje. Celkově tak deset dní stráví hraním zápasů a dřinou na trénincích. Z toho důvodu poté musí za uvedené dny na každém turnaji platit za sponzorské aktivity, ke kterým se přidává i daň z prize money.

Pro lepší pochopení se podívejme na příklad s tím, že dané částky jsou uváděny za rok 2017 v amerických dolarech.

Wimbledon
Prize money - 2 900 000 dolarů
Odvod daní - 1 800 000 dolarů

Kdyby Rafael Nadal dobyl Wimbledon a obdržel 2,9 milionu dolarů za prize money, po všech odečtech by získal 1,1 milionu dolarů. To činí 38 % z celkového prize money!

Turnaj mistrů
Prize money - 1 200 000 dolarů
Odvod daní - 787 500 dolarů

Na konci sezóny se pro osm nejlepších tenistů roku pořádá Turnaj mistrů, který se v posledních letech hraje v Londýně. Vezmeme-li v úvahu, že by Nadal podnik loni ovládl, na jeho kontě by zůstalo 412 500 dolarů. To je 34 % z vítězného turnaje.

Queen’s Club
Prize money - 450 000 dolarů
Odvod daní - 450 000 dolarů

I když by jednatřicetiletý tenista na vítězství dosáhl, po odečtu daní by mu nezůstal ani dolar! 

Kdyby tedy španělský tenista uspěl na všech britských akcích, odvezl by si domů 1 512 000 amerických dolarů. V jiné zemi, kde by mu nestrhly peníze za sponzorské aktivity, by získal 2 255 000 amerických dolarů, neboli o 743 000 dolarů více.

Tohle by se celé událo, kdyby Nadal zmíněné podniky vyhrál. Pokud by měl slabší turnaj a nevyhrál ho, jeho zdanění příjmů by bylo menší, ale daň za sponzorské aktivity by zůstala stejná!

Nesmíme zapomínat, že zmíněné turnaje nabízí i další výhody než pouhé prize money. Navíc bývalý první hráč světového žebříčku je šestnáctinásobným grandslamovým držitelem titulu, a peníze tak u něj nemusí hrát až tak velkou roli. 

Sportovci však nemají tak dlouhé kariéry jako lidé v obyčejných profesích a zvláště ti méně proslavení musí pečlivě počítat každou minci či dolar. Otázkou pak zůstává, zda v určitých případech není pro ně snazší zvolit jiné východisko než hrát některé turnaje ve Velké Británii.