Slavil jsem ho, jako by byl můj poslední, říká Federer o památném triumfu v Melbourne

„Je třeba věřit, tvrdě pracovat a vytrvat. Byl jsem schopný ukázat, a to zejména poté, jak jsem měl minulý rok těžký, že jsem schopen učinit správná rozhodnutí a zvládnout to. A hned to vytvořilo tento krásný příběh na začátku roku,“ říká Federer.

Na turnaji přitom startoval až jako 17. nasazený, takže jeho výchozí pozice byla velmi těžká. „Upřímně, nikdy mě nenapadlo, že budu schopný tento turnaj vyhrát. Vlastně pořád nemůžu uvěřit, že jsem toho byl schopen. Tento titul je velmi speciální, zcela jiný oproti jiným grandslamům, které jsem kdy vyhrál. Když se ohlédnu zpět, stárnu, lidé mě možná odepisovali, a právě to dělá toto vítězství jedinečným,“ přiznává, že právě zatím poslední titul má v jeho sbírce výjimečné postavení.

„Loňský rok bych opravdu nejraději zapomenul, ale hodně jsem se z něj poučil. Na tiskové konferenci po prvním zápase v Melbourne jsem řekl, že bych měl radost, i kdybych prohrál a cítil bych, že mé tělo je na tom dobře. Mým cílem v Austrálii bylo zjistit, jak na tom je mé tělo. Věděl jsem, že v tréninku to bylo dobré. Zápasy jsou ale něco zcela jiného. Myslel jsem, že v nejlepším případě bych zde mohl dojít do čtvrtfinále a porazit jednoho dobrého hráče. Možná dva, kdyby to šlo hodně dobře. To bylo mé očekávání. To je důvod, proč si titulu tak cením, protože by mě nikdy nenapadlo, že bych mohl vyhrát. Myslel jsem si totiž, že to bude můj odrazový můstek pro sezonu a můj rok v podstatě začne naplno až v dubnu,“ potvrzuje rodák z Basileje, že svými výkony překvapil nejen fanoušky po celém světě, ale především sám sebe.

K úspěchu musel Federer absolvovat náročnou cestu, která započala po loňském Wimbledonu, kdy se ozvalo jeho koleno. „Držel jsem dietu, nechtěl jsem přibrat. Musíte si dávat pozor, protože nemůžete trénovat jako obvykle. Mé koleno si vyžádalo odpočinek. Já jsem tak učinil těžké rozhodnutí ukončit sezonu a začal jsem rehabilitovat. Postupně jsem začal přidávat posilování, lehký běh, sprinty. Nakonec jsem se propracoval zpět k tenisu. Na konci října jsem již trénoval naplno, ale v krátkých časových dávkách a s dostatečnými přestávkami. Jelikož jsem byl šest měsíců mimo, tak jsem měl dostatek času zvládnout všechno postupně. Je to pouze o chytrém naplánování,“ vysvětluje.

Zpětně ale pětatřicetiletý Švýcar říká, že rozhodnutí předčasně ukončit loňskou sezonu až tak náročné nebylo. „Chci být zdravý jako člověk. To je nejdůležitější pro mě a mou rodinu a znovu si zahrát tenis bylo až druhořadé. Poté, co jsem hrál téměř dvacet let, jsem si najednou uvědomil, že mé tělo potřebuje přestávku. Doktoři a můj tým mi řekli, „Hele, kámo, potřebuješ odpočinek právě teď.“ Poté, co jsme učinili toto rozhodnutí, jsme vyšli s Mirkou z pokoje, podívali se na sebe a řekli si, „Ok, žádný problém. Potrvá to šest měsíců.“ Mrzelo mě to pár dní. Pak jsem se s tím smířil, byla to hotová věc,“ vypráví s nadhledem.

Kvůli vynucené zdravotní pauze ale možná přišel o poslední možnost získat vytoužené olympijské zlato ve dvouhře, které mu v jeho bohaté sbírce chybí. „Sledování olympiády mě nebolelo, protože jsem nevěděl, o co přicházím. Nikdy předtím jsem v Riu nebyl. Myslel jsem, že bude těžké se dívat na US Open. Ale pak jsem si vzpomněl na mé koleno. Mělo by smysl hrát tam půl hodiny, a pak začít vše od začátku? Bylo to správné rozhodnutí,“ potvrzuje, že se na situaci díval realisticky.

Dokonce si během volna mohl dopřát i výlety, na které by si během nabité sezony jen těžko hledal čas. „A upřímně jsem i bez tenisu strávil skvělé chvíle. S rodinou jsme podnikli výlety do hor. Byli jsme na módních přehlídkách v Paříži. Jeli jsme na dovolenou do Řecka, poprvé bez našich dětí. Měl jsem tolik volna, že jsem mohl cokoliv plánovat. Zvládl jsem spoustu věcí. To je to, co se mi líbilo nejvíc. Dalo mi to hodně sil pro tento rok. Řekl jsem si, že musím vyjít z těch šesti měsíců omlazený, čerstvý, hladový a připravený. A to se mi podařilo,“ chválí si Federer.

Ovládnout grandslamový turnaj bylo o to těžší, že se to švýcarské legendě podařilo v době, kdy byl již mnohými odepisován. „Musel jsem hodně pracovat na mé psychické odolnosti. V začátcích mé kariéry jsem byl docela nestabilní. Pokud lidé se mnou hráli, tak věděli, že pokud se mnou vydrží hrát dvě hodiny, tak budou pravděpodobně favority. Protože buď by mi došly síly, nebo bych nad sebou ztratil kontrolu. A má odolnost nepřišla zcela přirozeně. Chtěl jsem vytvořit jakousi auru, že pokud lidé hráli proti mně, tak budu fyzicky i psychicky stále konstantní. Trvalo roky, než jsem to vybudoval. Teprve když jsem začal vyhrávat po sobě jdoucí grandslamové turnaje a týden co týden jsem ukazoval houževnatost, tak jsem cítil, že mě hráči v šatně začínají respektovat. Předtím jsem možná někdy měl pocit duševní méněcennosti. V dalších letech už nikoliv. Má duševní houževnatost ale vždy byla ve stínu mého herního stylu. Když vyhraji, tak to vypadá tak snadně. I když nemám ve tváři bolest, neznamená to, že tvrdě nebojuji. Takhle prostě hraji,“ vysvětluje.

Na turnaji zvládl pětisetové zápasy s Nišikorim i s Wawrinkou. Finálové utkání s Rafaelem Nadalem šlo rovněž do páté sady a v ní to již s Federerem nevypadalo příliš dobře, když prohrával 1:3. „Říkal jsem si: „Ty jsi připravený hrát ještě jeden set, kámo.“ Bylo by tak snadné se dostat dolů a říct si, „Podívej se, byl to skvělý návrat, buď šťastný za postup do finále. Je to všechno dobré.“ Já jsem si ale nedovolil, aby se mi to přišlo na mysl. Pouze jsem si říkal: „Je to jeden set, dám mu vše, co ve mně je. Už ho to bolí. Mně to taky bolí. Oba bojujeme a snažíme se hrát ofenzivní tenis. Běž si pro své údery. Hraj uvolněně. Užij si to to. Zkus všechno a doufej, že to bude stačit.“ A ono to stačilo.

Překvapivý triumf mu může výrazně pomoci v dalším průběhu sezony. „Myslím, že díky vítězství budu pod menším tlakem. Dalo mi to úplně jiný pohled na sezonu. Nemám důvod nic přehánět. Mám teď měsíc, kdy si mohu odpočinout, využít svůj čas. Když budu hrát, chci si to užívat. Vyberu si turnaje, kde mám pocit, že mám nejlepší šance na úspěch. Budu hrát v Dubaji, pak v Indian Wells a Miami. Nebudu hrát příliš mnoho na antuce. Po French Open se vydám na trávu do Stuttgartu, Halle a na Wimbledon. A pak se uvidí. To by byl sen, kdyby mé tělo do července všechno vydrželo,“ zůstává Federer skromný a potvrzuje, že důležitější než tituly je pro něj zůstat především zdravý.

A podaří se mu přidat další grandslamový titul či dokonce svou rekordní sbírku zaokrouhlit na dvacet zářezů? „Já nevím (smích). Myslím, že jsem na tento titul musel čekat čtyři a půl roku. Takže si ho pojďme pořádně užít. Slavil jsem ho, jako by byl můj poslední. Po finále jsem se dostal ven ve tři hodiny ráno. A šel jsem rovnou s kamarády do baru. Slavili jsme a tančili celou noc, měli jsme DJe. Vrátili jsme se 6:30 ráno a děti vstaly jen proto, aby se podívaly na trofej. Bylo to epických dvanáct hodin,“ vzpomíná otec čtyř dětí s úsměvem.

A švýcarský tenista, který se nyní vrátil do elitní desítky žebříčku, přiznává, že má stále nejvyšší ambice. „Vím, že moje nejlepší šance letos přijde ve Wimbledonu a na US Open. Plány jsou důležité. Plní hodně snů. A to se mi stalo letos v lednu,“ uzavřel Federer