Vyřadil syna Mandlíkové i Damma. Čech Paulson miluje psychologii a rád se topí v knížkách

- Johan Čáp

PŮVODNÍ ZPRAVODAJSTVÍ Z NEW YORKU: Rozhodně nepatří k tuctovým tenistům. A svou povahou zaujal celou českou novinářskou miniskupinku, která ještě zůstává ve Flushing Meadows. Na to že má pouhých sedmnáct let, jeho názory argumentačně dávají hlavu i patu. K tomu vyrovnaná povaha, nesporná herní i mimotenisová inteligence, vyjasněné cíle i plány pro budoucnost. Českému tenisu kromě často připomínaného kvarteta Lehečka, Forejtek, Svrčina a Macháč roste lehce v zákrytu dříve zmíněných velice zajímavý tenista.

Na US Open navíc zatím prokazuje svůj potenciál. Do hlavní soutěže prošel přes ošidné kvalifikační síto, kde porazil syna Hany Mandlíkové, Marka Mandlika reprezentujícího USA, a Australana Chena Donga. V prvním kole hlavní soutěže pak vyprovodil i vytáhlého Itala Passara. A krátce po rozhovoru šokoval v deblu, když vyřadil Čechoameričany Damma s Kodatem, kteří patřili mezi jasné favority.

Sám sice s typicky českým jménem nehraje, ale na otázky na něj už je zvyklý. „Křestní jméno mi vybral otec. Je z Bulharska, takže mi vybral takové mezinárodní, což Andrew relativně je. Mamka je zase Češka. Předky mám z celého světa, pradědeček byl třeba Američan. A příjmení se čte česky. Paulson, ne Pólson,“ vysvětloval.

Bude pro něj US Open průlomové?

Poprvé v kariéře se vám povedlo v hlavní soutěži na juniorském grandslamu dosáhnout na singlovou výhru. Kam budete zápas proti Italovi Francescu Passarovi řadit?
Je to skvělý pocit. Beru to za jeden z mých životních úspěchů, že jsem se konečně kvalifikoval do hlavní soutěže, což se mi na posledních dvou grandslamech nepovedlo. V kvaldě jsem navíc porazil syna Hany Mandlíkové Marka.

Hrát proti synovi české legendy, jaké to vůbec bylo?
Bral jsem to jako každý jiný zápas. Hrál jsem proti němu už několikrát čtyřhru, takže jsem věděl, co mě čeká. Dodržel jsem nastavenou taktiku a sice ne úplně hladce, ale přeci jen postoupil. Ale abych se přiznal, tak paní Mandlíkovou jsem tam neviděl. Nicméně soustředil jsem se spíš na zápas, takže nevím, zda tam byla. Já ji uznávám jako velkou osobnost českého tenisu, ale do zápasu jsem rozhodně nešel se strachem. Že bych ho nemohl porazit.

Patříte do velice silné generace tenistů. Vaši vrstevníci jsou Tomáš Macháč, Dalibor Svrčina, Jonáš Forejtek nebo Jiří Lehečka, s  nimiž jste vyhrál v roce 2017 i Junior Davis Cup. Nakolik vás taková konkurence posouvá?
Určitě je to super. Všichni máme na to být jednou dobří hráči. Je výhoda, že se známe, často se potkáváme proti sobě na kurtu. Dobrá je i taková minirivalita. Když vás někdo přeskočí na rankingu, tak se hned chcete dostat zpátky před něj.

Český tenisový svaz se mladým hráčům snaží poskytnout co největší škálu ITF turnajů nebo challengerů přímo v tuzemsku. Jak moc vám pomáhá, že nemusíte jezdit příliš daleko?
Je to velká výhoda. Nemusíme až tolik cestovat jako hráči z jiných zemí. Šetří to peníze i síly. Je to ale na každém. Nižší turnaje v Evropě patří mezi nejkvalitnější na světě, takže když chcete uhrát nějaké body, tak častokrát jedete mimo Evropu a najednou jste v Česku nasazený. Všechno má svá pro i proti.

Máte nějaký svůj vlastní tenisový cíl? Vzhlížíte k někomu?
Chtěl bych se jednou kvalifikovat na dospělé grandslamy a být konkurenceschopný těm nejlepším hráčům na okruhu. To je jeden krok. Co se týče tenisových vzorů, tak těch mám více. Snažím se od každého něco brát a postupně to smíchat dohromady.

Od koho konkrétně?
Rozhodně od mladé generace, která se nebojí velkých šampionů. Mám moc rád Tsitsipase, Rubljova, Sašu Zvereva. Hranice věku, kdy se dá tenis hrát, se v posledních letech neuvěřitelně prodloužila, což dokazuje třeba Roger. Netroufám si tvrdit, že hned příští rok, ale za dva tři roky může být někdo z nich klidně světová jednička. Příští rok tipuji, že může někdo z nich klidně vyhrát grandslam. Světový tenis mi přijde poslední dobou vyrovnaný. Že už není nikdo o obrovský kus lepší. Je to čím dál více o detailech.

Mnoho hráčů prosazuje herní stránku, někdo vyhranost, jiný zase strategii, zkušenosti. Co vidíte nejtěžšího v přípravě na turnaj?
Dle mého je to mentální, psychická stránka. Jít na kurt v pohodě, s chutí vyhrát. Soustředit se a jít za každým balónem.

Dá se to nějak natrénovat?
Rozhodně. Stejně jako údery. Akorát musíte mít svého mentálního kouče. Já osobně ho taky mám. Tenis už není to o tom, že se musí trénovat jen na tenisových kurtech. Už musíte brát v potaz kondiční přípravu, stravu, genetické predispozice a nějakou mentální přípravu. Asi už to není tak jednoduché jako tenis před dvaceti lety.

Nakolik se dá ve vašem věku synchronizovat škola se špičkovým juniorským tenisem?
Mám individuální plán, docházím do školy jen na zkoušky. Dřív jsem chodil na gymnázium, jenže to už se se sportem postupně nedalo zvládat. Teď chodím na střední odbornou školu a studuji sportovní management. Moc mě to baví.

Kam byste pak chtěl směřovat?
Neplánuji jít na nějakou college nebo univerzitu do Ameriky, zatím mám cíl živit se tenisem. Soustředím se jen na to. Má to tak nastaveno samozřejmě hodně kluků v mém věku, ale věřím, že se mi to povede. Dělám pro to maximum. Ale samozřejmě ukáže až čas.

Očekávám, že vám tenis sebere asi pořádnou dávku volného času. Kolik je to konkrétně denně?
Mám tréninky každý den. Ať už čistě tenisové, ale i kondiční, k tomu nějaká regenerace, mentální cvičení. Skoro není čas odpočívat.

Na YouTube máte svůj kanál. Máte takovou povahu showmana, že byste chtěl ukazovat zákulisí juniorského tenisu?
(smích) Nene. Odkoukal jsem to od ostatních velkých hráčů na Instagramu. Ti v biu vždy měli nějaké video. Já jsem měl jedno ze Zlatého kanára, tak jsem ho tam nahrál. Takže kanál neplánuji dál rozvíjet. Spíš se sám raději dovzdělávám, než bych trávil čas na sociálních sítích.

Jak konkrétně?
Hodně rád čtu. Třeba super jsou knížky jako Válka hněvu, Válka míru, Vyhrávat hnusně. Hodně jich mám i tenisových. Většinou si je přečtu, zvýrazním si to, co mi přišlo zajímavé. Pak se k tomu i vracím. Psychologie sportu mě moc zajímá, baví mě to. Považuji to za jednu z nejdůležitějších stránek výkonu. I když máte nahráno stovky tisíců úderů a druhý jen deset tisíc, tak můžete úplně v pohodě prohrát. Nepustí vás strach, selže hlava.